ECLI:CZ:US:2022:2.US.3173.22.1
sp. zn. II. ÚS 3173/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. W., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2022 sp. zn. 3 To 7/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace dosavadního průběhu trestního řízení
1. Městský soud v Praze rozhodl v trestní věci rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 49 T 1/2020 (dále jen "zprošťující rozsudek č. 1") tak, že stěžovatele zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Trestní řízení se vede pro skutek, který má spočívat ve zkrácení daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 tím, že stěžovatel měl neoprávněně uplatnit za spol. A, jako daňově uznatelný náklad částku ve výši 78.666.666,67 Kč. Ta měla představovat odměnu lucemburské spol. B, zastoupené panem R. S., vyplývající ze smlouvy o poradenství, které mělo být poskytnuto v souvislosti s prodejem části podniku společnosti A. Podle skutkové věty rozsudku však poradenské služby provedeny nebyly, k prodeji došlo bez přičinění třetích osob, sjednaná odměna nebyla vyplacena a uplatněním příslušných dokladů došlo k neoprávněnému snížení daňového základu a zkrácení daně z příjmů právnických osob.
2. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala proti zprošťujícímu rozsudku č. 1 odvolání, kterému Vrchní soud v Praze vyhověl a vydal usnesení ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 To 33/2021 (dále jen "zrušující usnesení č. 1"), kterým zrušil zprošťující rozsudek č. 1 a vrátil věc městskému soudu k novému projednání. Městský soud v Praze rozhodl po provedeném hlavním líčení ve věci druhým rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 49 T 1/2020 (dále jen "zprošťující rozsudek č. 2"), a to tak, že stěžovatele znovu zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala i proti zprošťujícímu rozsudku č. 2 odvolání, kterému Vrchní soud v Praze opět vyhověl a vydal napadené usnesení ze dne 30. června 2022 , sp. zn. 3 To 7/2022 (dále jen "napadené usnesení"), kterým zprošťující rozsudek č. 2 zrušil a vrátil věc městskému soudu k novému projednání a současně nařídil podle §262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
II. Námitky stěžovatele
3. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené napadené usnesení vrchního soudu, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek č. 2, věc byla nalézacímu soudu vrácena k novému rozhodnutí a současně bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k aplikaci §262 tr. ř. z pohledu ústavnosti a připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení neobsahuje konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odůvodňovaly postup podle §262 tr. ř. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedostatky ve způsobu hodnocení důkazů, ačkoli zhodnotit provedené dokazování je povolán soud, který je provedl, zde tedy soud prvního stupně.
5. Konkrétně stěžovatel k odůvodnění odvolacího soudu namítá, že vytkl soudu prvního stupně, že hodnotil výpovědi stěžovatele a svědků L. M. a R. S. jako věrohodné. Odvolací soud přitom upozornil na řadu nesrovnalostí, které podle jeho názoru plynou z dalších provedených důkazů. Z toho dovodil, že skutkový závěr učiněný soudem prvního stupně, že svědek R. S. poskytl zprostředkovatelské (lobbistické) služby, které byly předmětem smlouvy o poradenství ze dne 8. 11. 2011, je nesprávný. Stěžovatel s takovou výtkou nesouhlasí, neboť se domnívá, že se soud prvního stupně uvedenými nesrovnalostmi zabýval a logicky se s nimi vypořádal. Při výkladu čl. 8 a 11 smlouvy o poradenství se podle názoru odvolacího soudu prvostupňový soud bez vlastního uvážení a provedení vlastního výkladu skutkových zjištění ztotožnil s hodnocením důkazů a skutkových zjištění, které zastávala obhajoba, a tyto pak převzal do odůvodnění. Stěžovatel nepopírá, že soud přejal vysvětlení obhajoby. Takový postup však nikterak neodporuje procesním předpisům a nemůže být důvodem pro odnětí věci podle §262 tr. ř. Podle názoru stěžovatele nepanují pochybnosti ani o správném výkladu článků 8 a 11 smlouvy. Domnívá se, že realitě plně odpovídá výklad podle překladu smlouvy, který dodala obhajoba a o který soud opřel svůj závěr. Podle výkladu obhajoby i prvostupňového soudu výše odměny nebyla ve smlouvě stanovena a tomu odpovídá i závěr o oprávnění stěžovatele smlouvu uzavřít. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s okolnostmi, za nichž došlo k převodu obchodního podílu stěžovatele ve společnosti C. Stejně tak podle jeho názoru vyhověl požadavku odvolacího soudu na provedení analýzy finančních toků mezi bankovními účty jednotlivých zájmových subjektů.
6. Stěžovatel nesdílí názor odvolacího soudu o údajném konfrontačním způsobu vyjadřování v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele odvolací soud přistupuje k argumentaci soudu prvního stupně nepřiměřeně kriticky, což hraničí s projevy osobní antipatie.
III. Posouzení věci
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud shledává, že se návrhem nemohl zabývat co do napadeného I. výroku usnesení vrchního soudu. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. podrobněji např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 895/20). V části směřující proti uvedenému výroku proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou.
9. Naproti tomu ve zbývající části dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Brojí-li ústavní stížnost proti postupu podle §262 tr. ř., dovodil Ústavní soud v minulosti opakovaně její přípustnost (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01, III. ÚS 441/04, II. ÚS 3564/12, II. ÚS 2766/14, I. ÚS 794/16 či IV. ÚS 4091/18). Ve zbývající části je tedy ústavní stížnost přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem vyžádaných rozhodnutí z trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavních stížnostech mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ve zbývající části jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
13. Jelikož ústavní stížnost směřuje především proti postupu vrchního soudu podle §262 tr. ř., spočívajícímu v nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný senát městského soudu, Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací §262 tr. ř. již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury citované v ústavní stížnosti, jakož i z dalších jeho rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09, IV. ÚS 4091/18 či IV. ÚS 1327/19). Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 tr. ř. je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle §262 tr. ř., kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2085/21). Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že vrchní soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí podle §262 tr. ř. o tom, že věc musí projednat a rozhodnout jiný senát městského soudu. Důvody pro toto rozhodnutí je totiž třeba dovozovat z napadeného usnesení jako celku. Vrchní soud na č. l. 6-14 svého usnesení konstatoval, že nalézací soud opakovaně nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když především provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech. Nalézací soud se podle vrchního soudu opět nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé, ač na to byl odvolacím soudem již jednou upozorňován.
15. Z napadeného usnesení je tedy dostatečně zřejmé, že důvod, pro který vrchní soud přistoupil k rozhodnutí podle §262 tr. ř., spočíval v tom, že nalézací soud uvedeným způsobem vytýkané nedostatky nejen neodstranil, ale naopak prohloubil. Za daných okolností tak již vrchnímu soudu v podstatě nezbyla jiná možnost, jak zajistit zachování zákonnosti (zejména v podobě respektování zásady volného hodnocení důkazů), než postupovat právě podle §262 tr. ř. Opomenout nelze ani skutečnost, že kvůli vadnému postupu městského soudu by se trestní řízení neúměrně protahovalo a hrozila tak kolize se zásadou rychlosti řízení (srov. §2 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právě opakované pochybení nalézacího soudu, k němuž dochází navzdory předchozím výtkám ze strany odvolacího soudu, může legitimizovat postup podle §262 tr. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1424/21).
16. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že vrchní soud ve svých usneseních, jimiž rušil rozsudky původního senátu městského soudu, instruoval nalézací soud, aby přihlížel pouze k důkazům v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud se omezil na zcela opodstatněné pokyny směřující k tomu, aby nalézací soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu materiální pravdy a povinnost náležitě odůvodnit své rozhodnutí, tedy aby své rozhodnutí adekvátním způsobem argumentačně podložil a vyhověl tak požadavkům vyplývajícím z §125 tr. ř.
17. Ústavní soud dále konstatuje, že se vrchní soud v napadeném usnesení (jakož i ve svém předchozím kasačním rozhodnutí) důsledně vyvaroval toho, aby nalézacímu soudu vnucoval svůj způsob hodnocení důkazů. Omezil se toliko na to, že poukazoval na rozpornost při hodnocení některých důkazů či na jeho nelogičnost, popř. na nezohlednění obsahu jiných provedených důkazů, tedy na okolnosti, které představují porušení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Takové výtky nezakládají nepřípustný zásah odvolacího soudu do způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 1922/09, III. ÚS 1980/13 či I. ÚS 3235/15). Ústavní soud v napadeném usnesení nenalezl pasáž, v níž by vrchní soud předepisoval (byť nepřímo) soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy; požadoval po něm pouze to, aby se s určitými skutečnostmi a důkazy ve svém rozhodnutí vypořádal. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by odvolací soud spekulativně a nad rámec svého zákonného oprávnění měnil skutková zjištění nalézacího soudu, resp. že by porušil principy vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2085/21 a IV. ÚS 1327/19.
18. Stěžovatel nadto odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020 (stížnost č. 44151/12), v němž ESLP vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že opakovaně přistupoval k použití §262 tr. ř., a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal obžalovaného vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody (na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který obžalovaného obžaloby čtyřikrát zprostil). Dle Ústavního soudu však vrchní soud nezaložil své závěry o nerespektování jeho závazných pokynů na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud neztotožňuje (srov. bod 70 uvedeného rozsudku ESLP). Naopak svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. ř. dostatečně odůvodnil s odkazem na městským soudem opětovně nerespektované pokyny a předchozí kasační rozhodnutí. Vrchní soud zároveň naznačil, že si je vědom výjimečnosti postupu dle §262 tr. ř., lze přitom poukázat i na skutečnost, že jej v této věci vrchní soud neuplatňoval opakovaně.
19. Ústavní soud uzavírá, že v napadeném usnesení vrchního soudu neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což se týká i výroku podle §262 tr. ř., kterým vrchní soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát městského soudu. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nehodnotil a ani hodnotit nemohl jednotlivé důkazy ani výsledek dokazování jako celek a tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá, jakým způsobem mají trestní soudy v dalším řízení hodnotit provedené důkazy.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu