ECLI:CZ:US:2022:2.US.3197.22.1
sp. zn. II. ÚS 3197/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Financial Consortium s. r. o., se sídlem Sokolovská 675/9, Praha 8, zastoupené JUDr. Jakubem Lichnovským, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, směřující proti usnesení Magistrátu města Brna, Odboru památkové péče, ze dne 8. června 2022, sp. zn. 7500/OPP/MMB/0107651/2021/27, č. j. MMB/0315502/2022/P/p, a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru kultury a památkové péče, ze dne 20. září 2022, sp. zn. S-JMK 111254/2022, č. j. JMK 137520/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen princip zákazu svévole a libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podala současně ústavní stížnost i správní žalobu. Stěžovatelka jako vlastník požádala o vydání závazného stanoviska k odstranění staveb areálu Bývalá Mosilana, zapsaných na LV č. 56 pro k.ú. Trnitá a LV č. 351 pro k.ú. Zábrdovice, obec Brno. Odbor památkové péče Magistrátu města Brna vydal dne 8. 6. 2022 v záhlaví nadepsané usnesení, kterým přerušil řízení o vydání závazného stanoviska u části staveb areálu bývalé Mosilany v Brně, k nimž Ministerstvo kultury vede řízení o prohlášení za kulturní památku. Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor kultury a památkové péče, následně odvolání stěžovatelky proti usnesení magistrátu zamítl a prvostupňové usnesení potvrdil. Podle stěžovatelky představují rozhodnutí zásahy orgánů veřejné moci do její právní sféry. Upozorňuje, že v obecné rovině je rozhodnutí krajského úřadu dle judikatury Nejvyššího správního soudu vyloučeno ze soudního přezkumu dle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 8/2018). Stěžovatelka je názoru, že zde jde o odlišnou situaci, proto podala správní žalobu a z procesní opatrnosti i ústavní stížnost.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
5. Probíhá-li přitom před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím správních soudů, mohl by totiž Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů; pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí správních soudů, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a správních žalob (či kasačních stížností), aniž by pro to byl dán rozumný důvod. V každém případě by však mělo platit, že ústavní stížnost nemá být podávána z důvodu "procesní opatrnosti", nýbrž teprve tehdy, nemůže-li se stěžovatel domoci ochrany svých práv u ostatních orgánů veřejné moci, zejména soudů. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, vedená jinými orgány veřejné moci.
6. Nebude-li přitom stěžovatelka v řízení před správními soudy úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před správními soudy - a to i kdyby byla její žaloba či kasační stížnosti odmítnuta jako nepřípustná. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti proto stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by před správními soudy neuspěla, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i výsledek řízení před obecnými soudy.
7. Ústavní soud přitom není oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou (novou) ústavní stížnost proti rozhodnutím správních soudů pro opožděnost (pokud by správní soudy shledaly žalobu či kasační stížnost nepřípustnou), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud totiž nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012, shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2725/15 ze dne 9. 10. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. 3. 2016 a řada dalších].
8. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před správními soudy definitivně ukončeno soudními rozhodnutími, ale stále běží na základě stěžovatelkou podané žaloby před krajským soudem. Proto dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj