ECLI:CZ:US:2022:2.US.3397.21.1
sp. zn. II. ÚS 3397/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WALLKEY, s. r. o., se sídlem Roháčova 145/14, Praha 3, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 23 Cdo 2115/2021-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021 č. j. 72 Co 434/2020-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 6. 2020 č. j. 4 C 76/2019-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka byla žalována společností Jeřábový a výtahový servis, s. r. o., o zaplacení dluhu ve výši 373 375, 30 Kč za užívání jeřábu v období od 1. 10. 2018 do 27. 2. 2019 a zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 358 Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 236 753,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), smluvní pokutu ve výši 861 Kč (výrok II) a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok III). Ve vztahu k částce 136 621,90 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 29 497 Kč nalézací soud žalobu zamítl (výroky IV a V). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 32 848 Kč (výrok VI) a státu částku ve výši 112 Kč (výrok VIII); žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit státu částku ve výši 78 Kč (výrok VII).
3. Po skutkové stránce nalézací soud uzavřel, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou vznikl a v období od 7. 5. 2018 do 4. 10. 2018 trval nájemní vztah, na jehož základě poskytla žalobkyně stěžovatelce za úplatu k užívání stavební jeřáb. Po 4. 10. 2018 jeřáb zůstal na žádost stěžovatelky na stavbě, kde jej stěžovatelka dále užívala bez smluvního podkladu. V prosinci roku 2018 se strany začaly zabývat demontáží a odvozem jeřábu ze stavby, k čemuž však fakticky došlo až dne 27. 2. 2019. Po právní stránce dospěl nalézací soud k závěru, že žalobkyni náleží vůči stěžovatelce nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeřábu v období od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019, kdy byl jeřáb bez právního důvodu umístěn na stavbě bez možnosti žalobkyně jej demontovat a odvézt a kdy jej stěžovatelka fakticky užívala. Při stanovení výše nároku vyšel nalézací soud z výše nájemného sjednaného mezi žalobkyní a stěžovatelkou za období od 7. 5. 2018 do 4. 10. 2018, které vzhledem k okolnostem případu považoval za obvyklé i ve vztahu k období od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019. Jelikož stěžovatelka dne 3. 6. 2019 již zaplatila žalobkyni za říjen, listopad a část prosince roku 2018 částku ve výši 177 671,60 Kč dospěl nalézací soud k závěru, že žalobkyni za zbývající období do 27. 2. 2019 přísluší k doplacení částka 236 753,40 Kč.
4. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně v záhlaví označeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žalobkyně neměla nárok na náhradu bezdůvodného obohacení za celou dobu od skončení nájmu po jeho demontáž. Má za to, že náhrada žalobkyni náleží pouze v rozsahu odpovídající skutečnému a žalobkyní prokázanému prospěchu stěžovatelky z užívání jeřábu. K tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které má vlastník nárok na úhradu bezdůvodného obohacení pouze v rozsahu, ve kterém bývalý nájemce věc skutečně užívá. K právním závěrům obecných soudů dále uvádí, že obecné soudy pouze mechanicky aplikovaly nepřiléhavou judikaturu a nevypořádaly se se stěžovatelčinými námitkami. Dále napadá jednotlivá skutková zjištění obecných soudů a namítá, že nalézací soud neprovedl některé stěžovatelkou navržené důkazy. Závěrem stěžovatelka uvádí, že obecné soudy žalobkyni přiznaly více, než bylo žalováno.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti vyplývá, že pouze pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedla již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s jejími argumenty vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Na ústavní úrovni Ústavní soud žádnou vadu neshledal.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu