ECLI:CZ:US:2022:2.US.370.22.1
sp. zn. II. ÚS 370/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky T.C.A. - v.o.s. Technik Control Assistance, se sídlem Dobšická 2295/2, Znojmo, zastoupené Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem Sobotín 270, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019, č. j. 9 A 159/2018-29 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2021, č. j. 5 As 91/2020-40, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tím, že jimi podle ní mělo být porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo podnikat podle 26 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dle §82 a násl. s. ř. s. domáhala ochrany proti tvrzenému nezákonnému zásahu žalovaného Ministerstva dopravy (vedlejší účastník), který měl spočívat v tom, že žalovaný stěžovatelce na základě žádosti ze dne 9. 5. 2018 nezřídil přístup do informačního systému stanic technické kontroly (dále jen "CIS"). Stěžovatelka navrhla, aby městský soud určil, že postup žalovaného spočívající v nezřízení přístupu do CIS je nezákonný, dále, aby žalovanému zakázal pokračovat v tomto nezákonném zásahu a aby mu uložil do 3 pracovních dnů od právní moci rozsudku zřídit žalobci přístup do CIS.
3. Žalovaný ve svém závěru o znepřístupnění CIS stěžovatelce vyšel z toho, že již není provozovatelkou dané stanice technické kontroly (dále jen "STK"), neboť její oprávnění zaniklo v důsledku rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. Právě tímto rozhodnutím krajský úřad udělil oprávnění k provozu dané STK společnosti Smetana a Smetana s.r.o. Tento svůj postoj žalovaný akcentoval ve svých vyjádřeních před oběma správními soudy.
II. Řízení před správními soudy
4. Městský soud stěžovatelce v záhlaví specifikovaným rozhodnutím nevyhověl a tzv. zásahovou žalobu zamítl. Za podstatné pro posouzení nyní projednávaného případu považoval okolnosti jemu známé z úřední činnosti. Mezi týmiž účastníky bylo totiž u téhož soudu pod sp. zn. 10 A 206/2017 vedeno související řízení, v němž se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v nerozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. S odkazem na spisovou dokumentaci a svůj rozsudek ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017-57, městský soud shrnul, že stěžovatelka podala dne 10. 6. 2011 u krajského úřadu žádost o změnu provozovatele STK evidenční číslo 37.17 v provozovně Znojmo, Dobšická 2. Tuto žádost za stěžovatelku podepsal Boris Beschorner, přičemž její součástí bylo rovněž prohlášení stěžovatelky, že "[s]polečnost T.C.A. - v.o.s. Technik Control Assistance, IČ: 25300342 si je plně vědoma důsledků podané žádosti o změnu provozovatele, již nebude uplatňovat žádné nároky směřující k jakémukoliv provozování stanice technické kontroly na základě výše uvedeného oprávnění a osvědčení". Na základě dané žádosti správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, udělil oprávnění k provozování STK podle §54 odst. 4 a §56 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., v relevantním znění (dále jen "zákon č. 56/2001 Sb."), společnosti Smetana a Smetana s.r.o. Současně také ve výrokové části rozhodnutí v rámci vymezení podmínek pro zahájení provozování STK ve smyslu §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 56/2001 Sb. uvedl, že dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí pozbývá platnost původní oprávnění k provozování STK udělené stěžovatelce rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo, referátu dopravy, ze dne 15. 7. 1996, č. j. dopr 623/96-Pa.
5. Dne 21. 4. 2017 uplatnila stěžovatelka u krajského úřadu podání označené jako odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, v němž uvedla, že jí bylo dané rozhodnutí doručeno až dne 6. 4. 2017 v rámci nahlížení do správního spisu. Krajský úřad uvedené podání i s jeho doplněním postoupil žalovanému jako nadřízenému správnímu orgánu. Žalovaný stěžovatelce přípisem sdělil, že dané podání není odvolání a že o doručení zmiňovaného rozhodnutí není pochyb, přičemž v dané věci již uplynula rovněž lhůta pro zahájení přezkumného řízení, které tedy nelze provést. Stěžovatelka následně dne 30. 6. 2017 požádala žalovaného o zpřístupnění CIS pro stanici ev. č. 37.17, přičemž k žádosti připojila zmiňované rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, referátu dopravy, ze dne 15. 7. 1996, č. j. dopr 623/96-Pa. Žalovaný stěžovatelce přípisem sdělil, že jí nelze přístup do CIS zřídit, neboť jím předložené rozhodnutí o udělení oprávnění k provádění technických prohlídek pozbylo platnosti na základě výše uvedeného rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, kterým bylo vyhověno žádosti žalobce o změnu provozovatele. Dne 9. 5. 2018 podala stěžovatelka novou žádost, ve které opětovně požadovala zpřístupnění CIS pro uvedenou STK. Žalovaný stěžovatelce přípisem ze dne 11. 5. 2018, č. j. 67/2017-150-STK3/9, opět sdělil, že jí nelze zřídit přístup do CIS, neboť není provozovatelem dané STK.
6. Městský soud s ohledem na výše uvedené závěry konstatoval, že v posuzované věci je klíčové zodpovězení otázky, zda je stěžovatelka provozovatelem stanice technické kontroly ev. č. 37.17. Shledal, že tomu tak není, a proto žalovaný postupuje v souladu s §48a odst. 5 zákona č. 56/2001 Sb., když stěžovatelce sdělil, že jí nelze zřídit přístup do CIS. Již v době vydání rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, bylo možné oprávnění k provozování STK udělit toliko na základě žádosti o takové oprávnění. Stěžovatelka byla v době podání žádosti o změnu provozovatele jedinou osobou oprávněnou provozovat danou STK. Žádost o změnu oprávnění spočívající ve změně provozovatele stanice z materiálního hlediska znamená kombinaci projevu vůle stávajícího provozovatele pozbýt oprávnění a projevu vůle nového provozovatele nabýt oprávnění k provozu totožné stanice. Uvedené rozhodnutí těmto projevům vůle odpovídá. Soud dále uvedl, že v již zmiňovaném rozsudku městského soudu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017-57, byla vyřešena rovněž otázka včasnosti podání stěžovatelky označeného jako "odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011". Stěžovatelka dle městského soudu věrohodně nezpochybnila ze správního spisu patrnou skutečnost, že jí rozhodnutí bylo předáno prostřednictvím jejího jednatele (přesněji řečeno prostřednictvím jednatele jejího společníka, společnosti TEZO - recy, s.r.o.) nejpozději dne 28. 6. 2011, odvolání podané až dne 21. 4. 2017 tedy zjevně bylo opožděné. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka není provozovatelem STK ev. č. 37.17, neboť oprávnění k provozování této STK bylo na základě stěžovatelčiny žádosti rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, uděleno novému provozovateli. Žalovaný tedy postupuje v souladu se zákonem (§48a odst. 5 zákona č. 56/2001 Sb.), když stěžovatelce sdělil, že jí nelze zřídit přístup do CIS, neboť není provozovatelem STK.
7. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. V záhlaví uvedeného rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Za stěžejní označil otázku nicotnosti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. Byť v této věci by nebyl Nejvyšší správní soud oprávněn vyslovit ve výroku svého rozsudku ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. nicotnost namítaného rozhodnutí krajského úřadu, musel by z úřední povinnosti k nicotnosti správního rozhodnutí přihlížet, závisí-li na něm posouzení věci. Pakliže by dospěl kasační soud k závěru o nicotnosti tohoto rozhodnutí, dle linie argumentace stěžovatelky by jí nadále svědčilo oprávnění k provozování STK založené rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo ze dne 15. 7. 1996, č. j. dopr. 623/96-Pa, což by mělo zásadní vliv na posouzení zásahové žaloby. Nejvyšší správní soud však s odkazem na §77 odst. 1 správního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, jakož i relevantní judikaturu správních soudů (zejm. rozsudku rozšířeného senátu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS), dospěl k závěru, že nikoliv. Za nicotná lze považovat pouze "rozhodnutí" zatížená nejzávažnějšími vadami, pro které je za veřejněmocenská správní rozhodnutí vůbec nelze považovat. O takový případ se však s ohledem na konkrétní okolnosti stěžovatelky plynoucí ze správního spisu a s ohledem na posouzení tehdejších zákonných podmínek nejedná.
8. K udělení zmiňovaného oprávnění byl dle §54 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. krajský úřad nepochybně věcně příslušný. Problematická část výroku o pozbytí platnosti jemu svědčícího oprávnění vychází z §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 56/2001 Sb., v tehdejším znění, který ovšem výslovně opravňoval krajský úřad k tomu, aby v rozhodnutí o udělení oprávnění k provozování STK stanovil další podmínky pro zahájení činnosti provozování STK vedle těch vymezených v písm. a) až e) daného ustanovení. Navíc ze znění hlavy II části čtvrté tohoto zákona (zejména z výše citovaného §54 odst. 2 a dále z §55 zákona, který upravuje požadavky na žádost o udělení oprávnění k provozování STK) je patrné, že smyslem zákona je, aby stanice technické kontroly provozovaly pouze osoby, které splňují nezbytné odborné a osobní předpoklady, disponují potřebným technickým vybavením a odpovídajícím zázemím, a projeví vůli tuto činnost vykonávat. Zákon nepočítal s možností provozování téže STK dvěma provozovateli současně, resp. stanovil limity týkající způsobu a rozsahu pokrytí daného správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly.
9. Námitce, že toto rozhodnutí nemohlo být v době rozhodování městského soudu pravomocné, neb bylo stěžovatelce oznámeno až při nahlížení do správního spisu dne 6. 4. 2017, Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil (ve shodě s ostatními soudy, které ve věci rozhodovaly). Ani námitku týkající se otázky nabytí právní moci rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
III. Argumentace stěžovatelky
10. Podle stěžovatelky oba správní soudy pochybily, když potvrdily předchozí rozhodnutí správních orgánů, spočívající na naprosto nesprávném posouzení právní otázky soudy. Právní a faktická skutková podstata věci, z níž správní orgány a soudy v napadených rozhodnutích vycházely, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Správní soudy tak měly nařídit vedlejšímu účastníku, aby byl stěžovatelce neprodleně zřízen přístup do informačního systému stanic technické kontroly (CIS). Stěžovatelka pokládá obě napadená (shora uvedená) soudní rozhodnutí za věcně i právně nesprávná, neboť tato nevychází z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, který byl následně také nesprávně právně posouzen. V postupu obecných soudů dále shledává porušení práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i dotčení čl. 90 Ústavy.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že postupem správních soudů bylo zasaženo do jejího práva podnikat (provozovat předmětnou STK), když jí nebyl umožněn přístup do CISu, a to i přesto, že je (a nikdy nepřestala být) držitelem jak osvědčení, tak i oprávnění k provozování STK 37.17. Předmětné oprávnění k provozu STK totiž nebylo stěžovatelce nikdy postupem podle zákona odňato. Výrok žalovaného vedlejšího účastníka (krajského úřadu) o pozbytí účinnosti tohoto oprávnění (z důvodu vydání nového oprávnění pro společnost Smetana & Smetana s. r. o. v roce 2011) na tom nemohlo nic změnit. Výkonnou moc lze uplatňovat pouze v případech, které zákon stanoví, a především způsobem, který zákon stanoví. Jako nezákonné a protiústavní označila stěžovatelka dotváření úvah o tom, že není provozovatelkou STK z důvodu, který zákon v dané době neznal, a že je jí naopak společnost, jejíž žádost není součástí správního spisu a nikdy ani podána nebyla. Ve svém důsledku tak zasahuje do ústavního práva stěžovatelky podnikat, tj. provozovat předmětnou STK.
12. Stěžovatelka konkrétně rozvádí, že společnosti Smetana & Smetana s. r. o. nemohlo být na základě "kvazi žádosti" stěžovatelky o změnu provozovatele předmětné STK 37.17 vydáno, resp. uděleno nové oprávnění k provozu této STK. Jinak řečeno, kde není žádost žadatele, nemůže být rozhodnuto o povolení takovému subjektu. Krajský úřad fakticky udělil někomu veřejnoprávní oprávnění, ač tento subjekt o něj vůbec nežádal. I kdyby tedy došlo k připuštění toho, že někomu byla nezákonně udělena výhoda pochybením správního orgánu, pak to nelze extenzivně a rozvolněně vykládat tak, že někdo druhý týmž nezákonným způsobem může o svoji výhodu (veřejnoprávní oprávnění) přijít. V tomto směru je tak protiústavnost ve smyslu zásahu do ústavního práva podnikat zcela zřetelná. Nebylo-li stěžovatelce oprávnění k provozu předmětné STK po právu, tedy dle §59 tehdy platného zákona, odňato, je tato společnost (tj. stěžovatelka) i nadále jeho držitelkou a je způsobilým subjektem k provozu této STK (tj. jejím provozovatelem). Stěžovatelka blíže rozvedla pasáže odůvodnění správních soudů, s nimiž nelze souhlasit, a nabídla Ústavnímu soudu vlastní posouzení důkazů, zejm. okamžiku doručení rozhodnutí apod.
13. Rovněž nelze souhlasit se závěry Městského soudu v Praze v bodě 25 napadeného rozhodnutí, kdy dle názoru soudu bylo správní řízení o změně provozovatele STK vedeno zcela v souladu se zákonnými procesními pravidly správního řádu a podle speciálních pravidel zákona (tj. zákona č. 56/2001 Sb. ve znění platném v době vydání naříkaného rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011). Jak je shora uvedeno, tak zákon žádné takové řízení "o změně provozovatele STK" totiž vůbec neznal a nezná, a proto podle základní zásady správního práva (legální licence) nemohl rozhodnout. Rozhodnutí mělo být považováno za nicotné, a tak s ním mělo být ve všech řízeních před správními soudy nakládáno. Nebyl-li stěžovatel právně aprobovaným způsobem tohoto oprávnění zbaven (tzn. toto oprávnění mu nebylo postupem podle §59 zákona č. 56/2001 Sb. odňato), nemohl jiný právní subjekt totožné oprávnění nově nabýt (nota bene bez své vlastní podané žádosti). Po Ústavním soudu stěžovatelka dále požadovala, aby určil, že účastníci řízení a vedlejší účastníci jsou povinni uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti k rukám právního zástupce, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
16. Předně Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelka vede před správními soudy několik aktuálně probíhajících kauz, přičemž sám Ústavní soud v minulosti posuzoval ústavní stížnost stěžovatelky (usnesení sp. zn. I. ÚS 1147/22 ze dne 6. 9. 2022). Podstatou stěžovatelčiných snah vedených cestou žaloby proti rozhodnutí dle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), nečinnostních žalob podle §74 s. ř. s. a zásahových žalob podle §82 s. ř. s. (jako je tomu nyní) je pokaždé totožný cíl - prolomit dopady rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. Tímto rozhodnutím udělil krajský úřad oprávnění k provozování STK podle §54 odst. 4 a §56 zákona č. 56/2001 Sb., společnosti Smetana a Smetana s.r.o., přičemž v témže rozhodnutí současně ve výroku [v rámci vymezení podmínek pro zahájení provozování STK ve smyslu §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 56/2001 Sb.] uvedl, že dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí pozbývá platnost původní oprávnění k provozování STK udělené stěžovatelce.
17. Již v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1147/22 ze dne 6. 9. 2022, směřujícímu proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 233/2021-34 ze dne 28. 2. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 76/2019-81 ze dne 24. 6. 2021, Ústavní soud vyslovil, že "stěžovatelka pouze opakuje své námitky ohledně nicotnosti (...) rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011. Byť stěžovatelka formálně odkazuje na články Listiny, její nesouhlas s meritorním výsledkem věci nelze považovat za kvalifikované ústavněprávní námitky. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019)." Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávané věci.
18. Je to Nejvyšší správní soud, který je v rovině podústavního práva oprávněn posoudit podmínky pro vyslovení nicotnosti ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., a to včetně pouhého "posouzení" nicotnosti podkladového aktu, k němuž by však soud musel ex offo přihlédnout - což by přicházelo v úvahu právě v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí rozsáhle zabýval důvody, pro které zpochybňované rozhodnutí nicotné není (zejm. body 27 až 32 napadeného rozhodnutí, na které Ústavní soud plně odkazuje). Odkázal přitom na příslušné části správního spisu, a jeho závěry tak jsou plně přezkoumatelné. Právní úvahy kasačního soudu považuje Ústavní soud za logické, koherentní a souladné s předchozí správněprávní judikaturou.
19. Pakliže by jiné senáty Nejvyššího správního soudu, zabývající se kauzou stěžovatelky v dalších liniích řízení, dospěly stran nicotnosti rozhodnutí k jinému právnímu názoru, mohou postupovat za pomocí vnitrosoudních sjednocujících mechanismů na Nejvyšším správním soudu (viz §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). Pravomoc Ústavního soudu je ovšem založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020). Ústavněprávní principy v případě stěžovatelky porušeny nebyly. Ani ostatní námitky stěžovatelky neobstojí. Tyto představují pouze snahu o dosažení kýženého výsledku. Ústavně garantované právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny však nezakládá právo účastníka na pro něj příznivý výsledek řízení.
20. Stěžovatelka namítala i jiné nedostatky rozhodnutí správních soudů, směřující proti způsobu, s jakými se soudy s jejími argumenty vypořádaly. Ústavní soud, který není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
21. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
22. K žádosti stěžovatele o zaplacení nákladů zastoupení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 stejného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). S ohledem na nevyhovění stížnosti se však o takový návrh nejedná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu