ECLI:CZ:US:2022:2.US.402.22.1
sp. zn. II. ÚS 402/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MELVINSTON, SE, sídlem Za vokovickou vozovnou 362/19, Praha 6 - Liboc, zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2a, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 35 Co 327/2021-205, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí žalobou se u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala zaplacení částky 5 738 000 Kč (sestávající se z náhrady vzniklé škody ve výši 3 131 500 Kč s přísl. a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 606 500 Kč) po žalované Vodafone Czech Republic a. s. (dále jen "žalovaná"). Stěžovatelka tvrdila, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení soudních poplatků jednak z důvodů, které nejsou závislé na její vůli, jednak proto, že se stala obětí trestných činů a z důvodu zásahu vyšší moci. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 9. 8. 2021 č. j. 12 C 49/2020-161 stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznal s odůvodněním, že věrohodně neprokázala splnění zákonných podmínek.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 11. 2021 č. j. 35 Co 327/2021-205 dle §219 občanského soudního řádu potvrdil usnesení obvodního soudu, protože dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný. Stěžovatelka neprokázala splnění zákonných důvodů pro požadované osvobození, tedy výjimečně nepříznivé majetkové poměry, jež nebyly způsobeny její vinou a současně by byly důvodem pro osvobození od soudních poplatků.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V nynější věci se stěžovatelka posuzovaným návrhem domáhala toho, aby obvodní soud uložil žalované nahradit vzniklou škody ve výši 3 131 500 Kč s přísl. a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 606 500 Kč, neboť bez jejího souhlasu jako vlastníka nemovitosti a bez řádného oprávnění umístila telekomunikační sítě v rozsahu cca 600 bm. Majetkové poměry stěžovatelky byly v době rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků řádně prokázány, proto nebyl důvod, aby obvodní soud žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověl. Stěžovatelka tvrdí, že z odůvodnění napadených usnesení je zřejmý extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Dle jejího názoru se obecné soudy řádně neseznámily s obsahem spisu, nevzaly v úvahu významné skutkové okolnosti, mechanicky aplikovaly zákonná ustanovení bez zřetele na konkrétní situaci stěžovatelky, která prokázala nepříznivou finanční situaci, a žádosti nevyhověly. Vedle aktuálních majetkových poměrů obecné soudy vzaly v úvahu poměry minulé či hypotetické poměry budoucí v rozporu s §138 občanského soudního řádu a porušily tak zákaz svévole a libovůle při rozhodování. V důsledku nevyhovění návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo řízení zastaveno, stěžovatelka byla zavázána k úhradě nákladů řízení žalované, návrh na přerušení řízení z 13. 1. 2022 byl obvodním soudem zamítnut (ze dne 17. 1. 2022 č. j. 12 C 49/2020-219).
5. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 1060/18, ze dne 24. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4104/17, ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2606/17, ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 444/18; všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz) a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 231/2015, ze dne 17. 7. 2013 č. j. 29 Cdo 1301/2013). Tvrdila, že v důsledku nedostatečného zohlednění jejích majetkových poměrů obecnými soudy došlo k odepření přístupu k soudu a tzv. denegatio iustitiae, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení proběhlo v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež z nich stěžovatelka vyvozuje, nezakládají.
8. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů stran nesplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že oba obecné soudy dostatečným a srozumitelným způsobem v dané věci objasnily, že stěžovatelce v řízení o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení nelze vyhovět. Z rozhodovací činnosti městského soudu vyplynulo, že stěžovatelka žaluje další čtyři společnosti z důvodu absence znalosti toho, kdo je pasivně legitimován. Stěžovatelce muselo být známo, že s podáním žaloby se pojí placení soudního poplatku z žalované částky 5 738 000 Kč s přísl., a to ve výši 286 900 Kč. Stěžovatelka zažádala o osvobození od soudních poplatků pětkrát v řízeních vůči různým žalovaným u různých soudů v České republice, aniž by využila hospodárnější mimosoudní řešení sporu.
10. Městský soud při prokazování splnění zákonných důvodů pro požadované osvobození, tedy výjimečné nepříznivé majetkové poměry, jež nebyly způsobeny její vinou a současně by byly důvodem pro osvobození od soudních poplatků, se její věcí řádně zabýval. Stěžovatelka v podstatě od roku 2014 nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost, je dlouhodobě ve ztrátě. Obecné soudy neuvěřily tomu, že stav, kdy není schopna uhradit soudní poplatek ze žaloby, vznikl bez její viny a v souvislosti s tím, že se stala obětí trestných činů, současně z důvodu zásahu vyšší moci, devastujícího účinku insolvenčního řízení a stavu nouze v důsledku pandemie. Skutečnost, že stěžovatelka je ve ztrátě nenaplňuje sama o sobě podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Z obchodního rejstříku vyplynulo, že stěžovatelka byla založena za účelem dosažení zisku a podnikání, podnikatelský záměr SKIRA byl vytvořen až následně. Příčiny, proč se projekt nerealizoval, se snaží prokázat v předmětném řízení, aniž by přiznala vlastní odpovědnost za svou dlouhodobě špatnou finanční situaci. Jediný její majetek větší hodnoty, a to pozemek parc. č. X v k. ú. Žalany, vrátila Leoně Schubertové, která je členkou představenstva, jedinou akcionářkou a po státu požaduje, aby ji poskytl osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka se domáhá veškerých nároků na náhrady škod a vydání bezdůvodného obohacení vztahujících se k předmětnému pozemku a v souvislosti s černou stavbou, přesto že již pozemek není v jejím vlastnictví. Závěrem městský soud konstatoval, že stěžovatelka se snaží získat pro ni neoprávněnou výhodu, pokud požaduje osvobození od soudních poplatků v dané věci.
11. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, s nimiž se obecné soudy podrobně vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné vady neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru, když argumentaci rozhodnutími Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu neshledal případnou.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu