ECLI:CZ:US:2022:2.US.415.22.1
sp. zn. II. ÚS 415/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 261/2021-5075 ze dne 22. 9. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 70/2020-4594 ze dne 4. 11. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 9 T 6/2019-4271 ze dne 27. 5. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 9 T 6/2019-4271 ze dne 27. 5. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy, přičemž stěžovateli (a dalším odsouzeným) byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně majetkovou škodu poškozené společnosti Sagna, spol. s r. o., částkou 11 862 633 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rubrikovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 70/2020-4594 ze dne 4. 11. 2020 (dále také "rozsudek odvolacího soudu") rozhodnuto tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně se v bodě ad 2) u stěžovatele částečně zrušuje ve výroku o vině a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že stěžovatel je vinen ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Ohledně náhrady škody bylo rozhodnuto tak, že se poškozená společnost Sagna, spol. s r. o., odkazuje se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatel podal dovolání, které bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že trestní soudy nesprávně prokázaly naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §272 trestního zákoníku (namísto skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §228 trestního zákoníku) a zejména pochybily při stanovení výše škody poškozeného barokního zámku v H. Uvádí, že v dané věci byl vypracován pouze jediný znalecký posudek, přičemž stanovení výše ceny zámku podle §137 trestního zákoníku je ze strany soudů zcela neakceptovatelné. Úvahy soudů jsou v tomto ohledu ryze spekulativní a vypořádání s touto námitkou by vyžadovalo odborného posouzení. Obecné soudy tak porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli, ani neshledal jiný excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení nebo od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitkám stěžovatele ohledně kvalifikace trestného činu a stanovení výše škody podle kritérií upravených v §137 trestního zákoníku, neboť odvolací i dovolací soud se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu