ECLI:CZ:US:2022:2.US.445.22.1
sp. zn. II. ÚS 445/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. D., 2) Z. S. a 3) R. D., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 25 Cdo 4124/2019-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se žalobou proti Masarykovu onkologickému ústavu (dále jen "žalovaný") domáhali zaplacení stěžovateli 1) částky 240 000 Kč s příslušenstvím, stěžovatelce 2) částky 240 000 Kč s příslušenstvím a stěžovateli 3) částky 240 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 2116 C 14/2013-170, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2116 C 14/2013-182, žalobě vyhověl.
2. K odvolání stěžovatelů i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 44 Co 784/2017-239, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ve výrocích I, II a III o věci samé tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům výše uvedené částky s příslušenstvím se zamítá (výrok I); rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ve sporu o náhradu škody za smrt blízké osoby vyšel odvolací soud ze zjištění (po částečném doplnění dokazování), že dne 26. 12. 2007 zemřela v zařízení žalovaného D. D., která byla matkou a babičkou stěžovatelů. Její hospitalizace probíhala kvůli nádoru konečníku, jehož transanální excisi (vyříznutí přístupem přes řitní otvor) provedl chirurg pomocí přístroje (kauteru/elektrokoagulátoru) dne 3. 12. 2007. Navzdory úspěchu vlastního výkonu došlo následně k perforaci (vytvoření otvoru) stěny střeva a vniknutí obsahu střeva do dutiny břišní. Přes urgentní revizi s náhradním vyústěním střeva a vyčištěním břišní dutiny dne 5. 12. 2007 se u jmenované rozvinul zánět pobřišnice, stav přešel do sepse a následně multiorgánového selhání, kterému podlehla. Za nekrózou a následnou perforací střevní stěny sice obecně v prvopočátku stálo použití operačního přístroje (kauteru), bezprostřední příčinou vzniku škody však byly až následné fyziologické pochody pacientky a další okolnosti (závažnost onemocnění, zhoršená schopnost regenerace vzhledem k věku a celkovému zdravotnímu stavu), které vedly k jejímu úmrtí. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu nelze dovodit podle §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2014 (dále jen "obč. zák."), protože vznik škody nemá původ v povaze nástroje či přístroje. Odpovědnost žalovaného pak nelze dovodit ani podle §420 obč. zák., neboť dle skutkových zjištění byl jeho postup při hospitalizaci D. D. tzv. lege artis.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl a rozhodl o tom, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem, že bezprostřední příčinou vzniku škody na zdraví jejich příbuzné byly až následné fyziologické pochody pacientky po zdravotním výkonu (transanální excisi) a další okolnosti (závažnost onemocnění, zhoršená schopnost regenerace vzhledem k věku a celkovému zdravotnímu stavu), které vedly k jejímu úmrtí, a že neprokázali, že škoda na zdraví vznikla v důsledku povahy nebo vlastnosti předmětu použitého při zdravotním výkonu. Soudy přitom nijak nespecifikovaly, jaký následný fyziologický pochod mají na mysli. Navíc ani v teoretickém případě skutečně fyziologických procesů následujících po termickém poškození tkáně (např. při hojení popálenin, kdy je původní termicky poškozená tkáň nahrazena vazivovou jizvou) jistě nelze odpovědnost (ani odpovědnost objektivní) na základě §421a obč. zák. odmítnout na základě argumentu, že vzniklá nevzhledná jizva je toliko výsledkem fyziologického procesu hojení, nikoli termického poškození majícího původ v povaze věci použité při plnění závazku. Stěžovatelé navíc odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010, s nímž jeho nynější usnesení není podle nich v souladu.
5. Dodávají, že pravomocným rozsudkem Městský soud v Brně ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 C 5/2009-86, uložil povinnost žalovanému zaplatit 240 000 Kč s příslušenstvím D. K., sestře stěžovatelů 1) a 2) a náklady řízení. V tomto rozsudku soud konstatoval jasnou souvislost perforace střeva D. D. s použitím operačního přístroje dne 3. 12. 2007 ve smyslu §421a obč. zák. Stěžovatelé odkazují na zásadu soukromého práva vyjádřenou v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle níž, každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v tvrzení, že v řízení před okresním soudem prokázali, že okolnosti mající původ použitého přístroje (elektrokoagulátoru) lékařem bylo příčinou poškození zdraví a následného úmrtí pacientky. Stěžovatelé tak zpochybňují skutková zjištění obecných soudů k příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a újmou příbuzné stěžovatelů a následné hodnocení těchto zjištění.
9. K těmto námitkám Ústavní soud nad rámec výše uvedených obecných východisek zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 občanského soudního řádu respektovány [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Tak tomu však v daném případě nebylo.
10. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu Ústavní soud žádné vady neshledal. Krajský soud přezkoumal úvahy okresního soudu zejména z hlediska k významu znaleckých posudků při dokazování a případné odpovědnosti žalované podle §421a obč. zák. za újmu způsobenou použitím specifického operačního nástroje. Krajský soud v rozsudku dostatečně vysvětlil, proč o závěrech znaleckých posudků nevznikly pochyby a proč stěžovatelé odpovědnost žalované neprokázali. Předložené znalecké posudky soud nechal doplnit a takto doplněné je společně s výslechem znalců dále hodnotil. Své úvahy o těchto důkazech odvolací soud v rozsudku jasně vyložil.
11. Ústavní soud ze spisu okresního soudu ověřil, že znalci srozumitelně a přesvědčivě vysvětlili bezprostřední příčiny následného vzniku ischemie v místě výkonu, postupné degradace tkáně až do fáze, kdy neudržela stehy, a došlo k průniku střevního obsahu do břišní dutiny. Odvolací soud z těchto důkazů dovodil, že nelze potvrdit přímou příčinnou souvislost mezi povahou použitého přístroje a následkem v podobě úmrtí pacientky a jeho dopadu na stěžovatele. Tvrzení stěžovatelů o tom, že existuje přímá příčinná souvislost mezi povahou použitého přístroje a újmou na zdraví pacientky, je tak pouze pokračující polemikou se závěry obecných soudů.
12. K opakované námitce stěžovatelů lze dodat, že v posuzované věci je součástí žádoucího působení použitého přístroje rovněž pálení. Přístroj spolu s odřezáváním nádorem postižené tkáně zároveň i tkáň pálí mimo jiné za účelem zabránění krvácení. Skutečnost, že termicky změněná tkáň se v posuzovaném případě po zákroku namísto žádoucí postupné úzdravy vyvinula v nekrotický stav následovaný zánětlivým procesem, celkovou sepsí organismu a úmrtím pacientky, nepředstavuje přímý následek povahy použitého přístroje, nýbrž se v posuzovaném případě jedná o důsledek kombinace předoperačního stavu pacientky, jejího vyššího věku a tělesné konstituce. Soud se zabýval i otázkou vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou porušením právní povinnosti (podle §420 odst. 2 obč. zák.). Ze znaleckých posudků a výslechů znalců však dovodil, že léčebný výkon byl indikován a správně zvolen jako vůči pacientce nejšetrnější z možných. Jeho provedení znalci zhodnotili jako vysoce profesionální.
13. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů takové ústavněprávní nedostatky, které by bylo možno z hlediska judikatury Ústavního soudu označit za odporující požadavkům řádně vedeného soudního řízení. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž provedený výklad právní úpravy nepřekračuje meze ústavnosti.
14. K námitce dříve vydaného vyhovujícího rozsudku v případu další pozůstalé příbuzné se odvolací soud v rozsudku zabýval odlišností právně podstatných znaků v nyní posuzovaném případě s odkazem na ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ani nejednotnost rozhodovací praxe jednotlivých senátů téhož soudu při projednávání obdobných právních věcí, byť ji lze v obecné rovině bezesporu označit za nežádoucí, bez dalšího protiústavnost posléze vydaného rozhodnutí za tohoto stavu nezpůsobuje.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu