ECLI:CZ:US:2022:2.US.476.22.1
sp. zn. II. ÚS 476/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Š. S., zastoupené Markem Landsmannem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 1484, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 969/2021-274 ze dne 13. 10. 2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 116/2021-231 ze dne 11. 5. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 5 T 77/2020-203 ze dne 24. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla stěžovatelka uznána vinnou jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu, oběma spáchanými ve spolupachatelství s již pravomocně odsouzeným J. V. Způsob a bližší okolnosti spáchání obou skutků jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu. Za tyto sbíhající se trestné činy byl stěžovatelce uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 roků. Co do uplatněného nároku na náhradu škody soud prvního stupně odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo předně tím, že její stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta jako opožděná. Takový postup byl dle jejího názoru v rozporu se zákonem pro nesprávnost posouzení běhu lhůty k podání stížnosti státním zástupcem rozhodujícím o stížnosti. Stěžovatelka dále namítla, že Nejvyšší soud bagatelizoval pochybení okresního soudu, který při hlavním líčení v rámci ústního zdůvodnění svého rozhodnutí citoval obsah trestního oznámení a předestřel rovněž úřední záznamy o podaném vysvětlení, ačkoli nešlo o způsobilé důkazní prostředky. Stěžovatelka se též ohradila proti provedení důkazu přehráním disku CD obsahujícího audiozáznam telefonního rozhovoru mezi svědkyní L. V. a původním spoluobviněným J. V. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítla-li stěžovatelka vadné vyřízení její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nutno podotknout, že stěžovatelka v tomto směru nedoložila vyčerpání všech prostředků nápravy dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že v případě usnesení o zahájení trestního stíhání je zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují nejen trestněprávní předpisy, nýbrž i zákon o státním zastupitelství [v podrobnostech viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) či bod 7 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019]. Teprve po jejich vyčerpání je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou. Stěžovatelka však vyčerpání těchto procesních prostředků nedoložila a ani sama nepodala proti postupu orgánů činných v trestním řízení v té době ústavní stížnost. Tím spíše tedy nelze tvrzené pochybení napravit v nynějším řízení o ústavní stížnosti, která již směřuje proti meritorním rozhodnutím soudů v téže trestní věci.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že Nejvyšší soud nepřijatelným způsobem zlehčil pochybení okresního soudu, který se měl při hlavním líčení v rámci ústního zdůvodnění svého rozsudku odkazovat na skutečnosti plynoucí z neprovedených či nezpůsobilých důkazů. Dovolací soud stěžovatelce přisvědčil v tom, že soud by neměl jak v ústní, tak ani v písemné podobě odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmiňovat obsah těch důkazů, které v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedáním sám neprovedl, a které tak netvoří podklad pro jeho závěry. Pro posouzení míry závadnosti procesního postupu soudu prvního stupně a jeho rozsudku však bylo dle Nejvyššího soudu podstatné, že ve výsledku soud své rozhodnutí nezaložil na informacích vyplývajících z odkazovaných materiálů, resp. že rozhodnutí o vině stěžovatelky obstojí i bez nich. V bodě 22 napadeného rozsudku okresní soud ostatně zmiňuje, že úřední záznamy o podaném vysvětlení obou pachatelů, v nichž oba výběry finančních částek shodně doznali, jako důkazy použít nemohl. Nelze pak přehlédnout, že výběr hotovosti z bankomatu stěžovatelka potvrdila v rámci dědického řízení při projednávání dědictví po zemřelém poškozeném (srov. body 25 a 33 rozporovaného rozsudku okresního soudu).
Nejvyšší soud se náležitě vypořádal i s výhradami stěžovatelky týkajícími se záznamu telefonního rozhovoru mezi svědkyní L. V.a spoluobviněným J. V. Poukázal na to, že již dříve zaujal právní názor, dle něhož s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i takový zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Dovolací soud současně vyloučil vztažení ustanovení §88 trestního řádu (o odposleších) na tyto případy. Jedinou překážkou pro použití takového záznamu by byla zřetelná převaha práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz kupř. bod 56 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 79/2020 ze dne 31. 3. 2020, jehož závěry Ústavní soud aproboval v usnesení sp. zn. II. ÚS 2195/20 ze dne 6. 10. 2020). Stěžovatelka nad rámec prostého nesouhlasu s takto pořízeným a provedeným audiozáznamem žádné důvody, pro které měla být dána přednost ochraně soukromí dotčené osoby a pro které daný záznam neměl být proveden k důkazu, v ústavní stížnosti nepředestřela.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu