ECLI:CZ:US:2022:2.US.483.22.1
sp. zn. II. ÚS 483/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel S. A. B., právně zastoupený JUDr. Athanassiem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. května 2021, č. j. 60 P 36/2014-1134, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 12 Co 275/2021-1209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o zvýšení výživného pro dvě nezletilé dcery stěžovatele na návrh matky nezletilých, která požadovala zvýšení výživného na částku 14 400 Kč, respektive 12 700 Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 60 P 36/2014-1134, rozhodl tak, že je stěžovatel povinen přispívat od 1. 1. 2020 na výživu nezletilých 8 000 Kč měsíčně, respektive 7 000 Kč měsíčně a doplatit dlužné výživné ve výši 102 000 Kč, respektive 85 000 Kč. Obvodní soud dospěl k rozhodnutí na základě provedení řady důkazů, zejména výslechů obou rodičů, stanoviska kolizního opatrovníka, listinných důkazů prokazujících příjmy obou rodičů i výdaje nezletilých a dále dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství rodičů, kterou uzavřel stěžovatel s matkou nezletilých. Podle této dohody měl stěžovatel (otec) přispívat na výživu nezletilých částkou 2 000 Kč měsíčně pro každou nezletilou po dobu 60 měsíců s tím, že zaplatí matce jako hlavnímu pečovateli jednorázovou kompenzaci výživného pro obě nezletilé rovnou ekvivalentu 25 % prodejní ceny družstevního bytu, který rodiče dříve společně obývali a který nabídli k prodeji. Své rozhodnutí zvýšit výživné odůvodnil obvodní soud zejména změnou poměrů, a to jak na straně nezletilých, tak na straně stěžovatele. U nezletilých byla dána změna poměrů již samotným plynutím času, jelikož původní výživné v částce 2 000 Kč na každé dítě bylo stanoveno v roce 2015. Na straně stěžovatele pak došlo ke změně poměrů zejména v tom smyslu, že mu odpadla vyživovací povinnost k dalším dvěma dětem, které dosáhly zletilosti. Obvodní soud shledal, že výdaje nezletilých na jejich zájmovou činnost jsou adekvátní. V otázce dlužného výživného rozhodl tak, že stanoví výživné s účinností od 1. 1. 2020, tj. od doby, kdy otec skutečně nepřispíval na výživu nezletilých ničeho. Výživné za dobu před 1. 1. 2020 mělo být hrazeno ze zálohy, kterou měla matka nezletilých k dispozici na základě výše zmíněné dohody obou rodičů. Ohledně skutečnosti, že stěžovatel nedosahuje žádných příjmů, pak obvodní soud uvedl, že stěžovatel není nijak zdravotně indisponován, v minulosti dosahoval vysokých výdělků a je tedy pouze jeho rozhodnutím, že vykonává výzkumnou činnost, ze které mu neplynou žádné příjmy, což však nemůže jít k tíži jeho nezletilých dcer. Proti tomuto rozhodnutí podali oba rodiče odvolání.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 Co 275/2021-1209, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že výživné pro starší nezletilou dceru se zvyšuje od 1. 9. 2017 na částku 8 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 na částku 10 000 Kč měsíčně a výživné pro mladší nezletilou dceru se zvyšuje od 1. 9. 2021 na částku 7 000 Kč měsíčně. Současně městský soud změnil výrok o dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen uhradit dlužné výživné v částce 144 000 Kč, respektive 115 000 Kč. Městský soud shledal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž dovodil správná a dostačující skutková zjištění a na zjištěný skutkový stav aplikoval odpovídající hmotněprávní úpravu, nicméně jeho právní závěry nemohou obstát beze zbytku. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zcela pochybil, pokud měl za to, že rodiče mohli platně stanovit neměnné výživné do budoucnosti bez ohledu na změnu poměrů ve smyslu ustanovení §923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Současně obvodní soud chybně (a neodůvodněně) určil datum, od kdy se měly změnit poměry nezletilých. Městský soud proto datoval změnu poměrů ke dni nástupu nezletilých na vyšší stupeň základní školy, respektive na střední školu. K možnému výdělku stěžovatele městský soud uvedl, že lze vycházet z jeho schopností jakožto osoby s vyšším vzděláním, tedy že může dosahovat výdělku ve výši minimálně odpovídající průměrnému platu v Italské republice, tj. 1 415 EUR měsíčně. Městský soud shledal, že do oprávněných potřeb nezletilých spadají také náklady na zajištění základních životních potřeb, včetně jídla, ošacení a nákladů na bydlení, přičemž je rovněž relevantní, že otec nenahrazuje výživné výkonem osobní péče. S ohledem na vše uvedené proto rozhodl o ještě větším zvýšení výživného, než jaké přiznal obvodní soud.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 Ústavy, z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že jsou závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích v příkrém nesouladu se zjištěnými skutečnostmi, nebo jsou tyto skutečnosti chybně interpretovány, což činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Stěžovatel však v zásadě opakuje tytéž argumenty, které uváděl již v řízení před obecnými soudy. Především namítá, že podle jeho názoru nevzaly obecné soudy v potaz skutečnost, že matka nezletilých měla k dispozici částku 1 875 000 Kč získanou z prodeje bytu, kterou měla použít na postupnou úhradu výživného pro obě nezletilé. Nadto ve své argumentaci odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se zejména k tzv. opomenutým důkazům.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud zároveň připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek spadá především do působnosti obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci vážný exces či jiný ústavně význačný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.
10. Stěžovatel ve svém návrhu namítá především skutečnost, že obecné soudy nevzaly v potaz, že na základě dohody mezi oběma rodiči měla matka nezletilých k dispozici zálohu na výživné v částce 1 875 000 Kč získanou z prodeje bytu, ve kterém měli rodiče s nezletilými společnou domácnost. Právě z těchto finančních prostředků měla matka, podle dané dohody, postupně hradit výživné pro obě nezletilé. Po nastudování napadených rozhodnutí má Ústavní soud za to, že obecné soudy však tuto skutečnost vzaly, oproti přesvědčení stěžovatele, v úvahu a vysvětlily, proč se i přes to rozhodly výživné pro nezletilé navýšit a současně uložit stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné. Obvodní soud pro Prahu 6 se k této otázce podrobně vyjadřuje v bodu 35 napadeného rozsudku. Obvodní soud zde uvádí, že právě z důvodu existence dohody mezi rodiči z roku 2014, na základě které měla matka k dispozici zálohu na výživné, rozhoduje o výživném s účinností až od 1. 1. 2020, tj. od doby, kdy otec skutečně nepřispíval na výživu nezletilých ničeho. Městský soud v Praze se k této otázce podrobně vyjadřuje v bodech 32 a 48 napadeného rozsudku. Úvahy soudu prvního stupně však korigoval v tom smyslu, že rodiče nemohli platně stanovit neměnné výživné do budoucnosti bez ohledu na změnu poměrů ve smyslu §923 odst. 1 občanského zákoníku. Shledal, že takové ujednání je neplatné ve smyslu ustanovení §580 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož odporuje zákonu a smysl a účel zákona to vyžaduje. Městský soud rovněž shledal, že k podstatné změně poměrů ve smyslu §923 odst. 1 občanského zákoníku, která založila potřebu zvýšení výživného, došlo dříve než 1. 1. 2020, jak určil obvodní soud, a to u obou nezletilých v souvislosti s nástupem do vyššího ročníku základní, respektive střední školy. Námitka stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v potaz zálohu na výživném, kterou poskytl matce nezletilých na základě společné dohody, tak zkrátka nemá oporu v napadených rozhodnutích. Naopak, obecné soudy vzaly tuto skutečnost za prokázanou a při svém rozhodování z ní vycházely. Co se týče navýšení výživného, obecné soudy dostatečně srozumitelně a podrobně vysvětlily, jaké důkazy a závěry na těchto důkazech založené je vedly k rozhodnutí výživné navýšit. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné jejich úvahy opakovat a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. K námitce stěžovatele spočívající v tom, že obecné soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení a které mohou být dokonce i výrazem zdržovací procesní taktiky (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739). Z obou napadených rozhodnutí je přitom patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy umožnily obecným soudům učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Obvodní soud ve svém rozhodnutí uvádí, že další důkazy neprovedl z důvodu nadbytečnosti, neboť nemohly přispět k dalšímu objasnění věci. Z napadeného rozhodnutí je rovněž patrné, že soud provedl a následně vyhodnotil řadu důkazů, a to jak podporujících tvrzení stěžovatele, tak podporujících tvrzení matky nezletilých. Skutečnost, že obvodní soud neprovedl důkaz usnesením Policie ČR, ORP Praha I, SKPV, 6. OOK, Praha 1, č. j. KRPA-72253-48/TČ-2021-001176-6, ze dne 27. července 2021, kterým bylo odloženo podání matky pro podezření ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, proti otci, jehož provedení stěžovatel navrhoval, nezakládá ústavněprávní deficit napadeného rozhodnutí. Stěžovatelem citované závěry uvedené v tomto usnesení Policie České republiky totiž nejsou nijak v rozporu se závěry učiněnými obecnými soudy, jak již bylo popsáno výše, ba naopak, obecné soudy vycházely ze shodných závěrů. Lze se tedy ztotožnit s obvodním soudem, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů proto v této věci nejsou přiléhavé. Jelikož Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku, nezabýval se blíže námitkou stěžovatele, že ve věci nebylo obvodním soudem vydáno opravné usnesení, neboť by tato skutečnost nemohla na rozhodnutí o ústavní stížnosti ničeho změnit.
12. Nad rámec nutného Ústavní soud připomíná, že řízení před opatrovnickým soudem a rozhodování o výši výživného pro nezletilé děti neslouží k urovnání majetkových sporů mezi rodiči. Namítá-li proto stěžovatel, že od něj matka nezletilých měla k dispozici finanční prostředky, které mohla použít na úhradu výživného i nad rámec jejich dohody o výživném, tj. po datu 1. 1. 2020, nelze než souhlasit s obecnými soudy v tom ohledu, že pro jejich rozhodování tato skutečnost není relevantní. Jejich úkolem je totiž rozhodnout o výši výživného v nejlepším zájmu nezletilých tak, aby byla jejich výživa dostatečně určitě a právně závazně zajištěna. Nadto je nutné uvést, že započtení pohledávky výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, rovněž zapovídá ustanovení §1988 odst. 1 občanského zákoníku.
13. Z napadeného rozhodnutí obvodního soudu se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je celkově ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. Závěry městského soudu, který sice změnil rozhodnutí obvodního soudu v tom ohledu, že ještě navýšil výživné pro obě nezletilé, v důsledku čehož navýšil také dlužnou částku, nicméně jinak se z větší části s odůvodněním soudu prvního stupně ztotožnil, jsou rovněž jasné a přezkoumatelné. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu