ECLI:CZ:US:2022:2.US.570.22.1
sp. zn. II. ÚS 570/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ostravská znalecká, a. s., se sídlem Na prádle 3389/8a, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Blaškem, LLM., advokátem, se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019, č. j. 47 Co 367/2013-412, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 23 Cdo 2705/2020-517, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Brně v rámci řízení o odvolání žalované (Správa a údržba silnic Zlínska, s. r. o.) do věci samé rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že stěžovatelce, jakožto znaleckému ústavu, se nepřiznává odměna za doplnění č. 2 jí vypracovaného znaleckého posudku č. 339/44/09 ze dne 27. 7. 2009. Znalecký posudek stěžovatelky (respektive jeho doplnění) byl totiž podle krajského soudu do té míry nekvalitní, že bylo přiměřené stěžovatelce odměnu zcela odepřít ve smyslu §27 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, a to navzdory poučení krajského soudu, že dovolání není přípustné.
3. Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatelky napadeným usnesením zastavil. Usnesení, jímž krajský soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci samé rozhodl o znalečném v první instanci (tj. nepřezkoumával odvolání účastníka či znalce do rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném), totiž podle Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí odvolacího soudu, jak je má na mysli ustanovení §236 odst. 1 ve spojení s §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Současně takové usnesení o nepřiznání znalečného nelze subsumovat pod rozhodnutí zákonodárcem taxativně vymezená v ustanovení §238a o. s. ř. Nejvyšší soud tak shledal, že pro projednání dovolání stěžovatelky není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu, přičemž nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
4. Stěžovatelka má za to, že bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvádí, že usnesení krajského soudu pro ni bylo překvapivé, nemohla se proti němu bránit, byť tímto rozhodnutím krajský soud rozhodoval o "její věci" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolání považovala stěžovatelka za přípustné, neboť krajský soud podle jejího názoru správně použitý právní předpis nesprávně vyložil a na zjištěný skutkový stav věci jej nesprávně aplikoval. Své závěry stěžovatelka podkládá odkazy na judikaturu Ústavního soudu.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. K té části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je potřeba v prvé řadě uvést, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně nezpochybňuje jeho závěr, podle něhož musel řízení o dovolání zastavit pro svoji funkční nepříslušnost, neboť rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání odměny stěžovatelce v dané věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Podle Ústavního soudu je ostatně tento závěr Nejvyššího soudu správný. Ústavní stížnost stěžovatelky je tak ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
8. Ve vztahu k v záhlaví označenému rozhodnutí krajského soudu je pak ústavní stížnost opožděná. Krajský soud totiž stěžovatelku poučil o nemožnosti podat dovolání a stěžovatelka nevysvětluje, proč jej přesto podala, resp. proč jí tvrzené vady rozhodnutí krajského soudu nevyužila v argumentaci v rámci ústavní stížnosti, která by - na rozdíl od procesní situace nyní stěžovatelkou nastolené - směřovala právě jen proti rozhodnutí krajského soudu, a to ve dvouměsíční lhůtě, jejíž počátek by se počítal právě od doručení tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu je totiž v daném případě posledním procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Zvolila-li stěžovatelka přístup jiný, tedy že rozhodnutí krajského soudu napadla ústavní stížností až po vyčerpání dovolání, pro jehož podání však nebyly splněny procesní podmínky, způsobila, že je její nyní hodnocená ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu podaná po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podáním nepřípustného opravného prostředku totiž nedochází k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 378/06 a ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3874/13). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ posuzované věci. Měla-li stěžovatelka za to, že je poučení krajského soudu nezákonné či nesprávné, a tím zasahuje do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, měla se proti takovému rozhodnutí bránit prostředky, které jí dává právní řád, tj. v tomto případě ústavní stížností. Ústavní soud se tak argumentací stěžovatelky směřující proti rozhodnutí krajského soudu nemohl věcně zabývat.
9. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu