ECLI:CZ:US:2022:2.US.595.22.1
sp. zn. II. ÚS 595/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Rubera, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2021, č. j. 2 Afs 332/2020-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Rovněž namítá porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1, 5 Listiny. Dále namítá rozpor s čl. čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2, 3 odst. 3, 4 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry ze dne 25. 9. 2017, č. j. 4113799/17/3001-52521-705733, č. j. 4113859/17/3001-52521-705733, č. j. 4113886/17/3001-52521-705733, č. j. 4113917/17/3001-52521-705733, č. j. 4113945/17/3001-52521-705733, č. j. 4113967/17/3001-52521-705733, č. j. 4113997/17/3001-52521-705733 a č. j. 4114044/17/3001-52521-705733 doměřil na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 a měsíců ledna až července 2013. Dodatečnými platebními výměry doměřil správce daně stěžovateli daň z přidané hodnoty celkem ve výši 3 503 403 Kč a sdělil vznik povinnosti zaplatit penále 700 678 Kč. Správce daně přistoupil k doměření daně na základě závěru, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelných plnění (obuv, vruty, turbo-jet, kosmetika, inject paper) od deklarovaného dodavatele PRV-SOLAR s. r. o. (dále též "PRV-SOLAR") podle §72 odst. 1 a odst. 3 a §73 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodných zněních; současně správce daně stěžovateli vytkl duplicitní uplatnění nároku na odpočet daně (konkrétně ve zdaňovacích obdobích únor 2013 a březen 2013), a to navíc v jiné výši, než jaká byla uvedena na příslušných daňových dokladech. Odvolací finanční ředitelství posléze odvolání stěžovatele zamítlo rozhodnutím ze dne 11. 6. 2018, č. j. 26123/18/5300-21441-702127. Shledal, že stěžovatel sice splnil hmotněprávní podmínky pro vznik uplatněného nároku na odpočet daně, nicméně měl na rozdíl od prvostupňového správního orgánu za to, že předmětné obchodní transakce byly součástí daňového podvodu, o němž stěžovatel věděl nebo vědět mohl a měl, aniž učinil přiměřená preventivně-obezřetnostní opatření. Dodatečné platební výměry nicméně i přes popsaný odlišný právní názor daně v odvolacím řízení obstály (došlo toliko k záměně důvodů pro doměření totožně vyčíslené daňové povinnosti a penále).
3. Stěžovatel brojil proti správnímu rozhodnutí před Krajským soudem v Brně. Ten na základě uplatněných žalobních námitek hodnotil přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, posuzoval opodstatněnost závěru žalovaného o existenci daňového podvodu a stěžovatelovy vědomosti o něm, vč. žalobní námitky nepřípustného přenášení důkazního břemene; rovněž se zabýval námitkou opomenutých důkazů a nesprávného stanovení daně. Rozhodnutí žalovaného nicméně shledal přezkoumatelným a stěžovatelovy žalobní námitky nedůvodnými; stěžovatelovu žalobu tudíž zamítl.
4. Posléze se stěžovatel obrátil na Nejvyšší správní soud s tím, že mu daňový podvod nebyl prokázán a že není zřejmé, jaká opatření měl učinit, rovněž není možné reálně vyhovět požadavkům žalovaného na prokázání plnění. Ve zbývajícím rozsahu namítal vady řízení před krajským soudem a správními orgány. Nejvyšší správní soud stížnost stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem, v němž neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepovažoval námitku opomenutého důkazu za důvodnou, s ohledem na celkové odůvodnění. Stěžovatel důkaz navrhoval jako podklad žalobní námitky, podle níž měl žalovaný stanovit stěžovateli také daň z přidané hodnoty podle pomůcek (namísto stanovení daně dokazováním). Krajský soud totiž přistoupil rovnou k vypořádání stěžovatelovy námitky ohledně způsobu stanovení daně, přičemž v odst. 84 vysvětlil, že i při prokázání toho, že stěžovateli byla daň z příjmů fyzických osob stanovena podle pomůcek, nemůže být předmětná žalobní námitka důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal ani "jinou vadu" řízení před krajským soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] v tom, že jej krajský soud neosvobodil od soudních poplatků a pro řízení o žalobě mu neustanovil zástupce, neb stěžovatel měl možnost brojit proti neosvobození a neustanovení samostatnou kasační stížností. Ve zbytku shledal kasační stížnost repetitivně a ztotožnil se s posouzením věci ze strany krajského soudu (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz, Ústavní soud tato rozhodnutí proto pouze ve stručnosti shrnuje).
5. Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti, do níž vtělil obsah žaloby i opravných prostředků, brojí proti rozhodnutí kasačního soudu. Namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval dostatečným způsobem jeho námitkami. V důsledku toho je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Vypořádání důvodnosti stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. považuje stěžovatel za nepřípadné - kasační soud sám svým vadným postupem pokryl nezákonnost rozhodnutí krajského soudu i žalovaného vedlejšího účastníka spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku odůvodnění. Krajský soud se přitom dopustil opomenutí námitky, čímž nepřezkoumal uplatněnou žalobu v plném rozsahu, stěžovatel totiž nesouhlasí s tím, že jen opakoval žalobní body. V tomto rozsahu je ze strany Nejvyššího správního soudu takové vypořádání povšechné a nedostatečné. Stran namítaného porušení práva na zákonného soudce stěžovatel tvrdí, že nelze bez dalšího odmítnout žalobní námitku rozporující, že stěžovatel věděl o spáchaném daňovém podvodu, což se stalo v jeho případě. Stěžovatel má za to, že pokud nechtěl kasační soud v této věci reflektovat uvedené judikatorní názory, resp. tj. chtěl se od nich odchýlit, měl věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. správně postoupit k rozhodnutí rozšířenému senát a nerozhodovat o věci sám. Porušení práva stěžovatele na právní pomoc pak spatřuje v neustanovení advokáta v řízení před krajským soudem. Dále v usnesení o neustanovení ze dne 14. 10. 2020, č. j. 30 Afs 71/2018-75 byl stěžovatel poučen o možnosti podat kasační stížnost a povinném zastoupení v řízení o kasační stížnosti, což si stěžovatel subjektivně vyložil tak, že nezastoupený nemůže stížnost podat. Podle stěžovatele tak v řízení předcházejícím vydání nyní ústavní stížností napadeného rozhodnutí kasačního soudu, tedy již v usnesení krajského soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 30 Afs 71/2018-75, došlo k porušení práv chráněných Listinou.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů a především řadu procesních pochybení správních soudů ve spojení s nepřezkoumatelností jak správních rozhodnutí, tak těch soudních. Nejvyšší správní soud náležitě reagoval na všechny stěžovatelovy argumenty a výklad podústavního práva a skutkové situace nejsou natolik nepřijatelné či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry. Ústavní soud k povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníků uvádí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura rovněž připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
10. Námitka nezákonného soudce v případě stěžovatele není spjata s porušením pravomoci (malého) senátu Nejvyššího správního soudu ve věci rozhodnout, v tomto rozsahu je argumentace stěžovatele pouze pokračující polemikou se správními soudy. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními důvody napadeného rozhodnutí pravomoc rozšířeného senátu nezakládá.
11. V řízení nedošlo ani k porušení práva na právní pomoc. Stěžovatel byl i dle rekapitulace v ústavní stížnosti klasicky poučen a krajský soud v tomto rozsahu zjevně nepochybil. Ze zásady vigilantibus iura scripta sunt vyplývá i to, že je každý povinen řádně a včas uplatnit všechny své námitky, tvrzení a argumenty směřující k ochraně svých práv, tj. především v prostředcích soudní ochrany, které mu zákon ve vztahu k příslušnému řízení dává k dispozici. Uvedená zásada představuje pravidlo, podle kterého se mocenská ochrana poskytuje jen těm právům, jejichž držitelé o ně dbají, aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají řádně a včas (práva svědčí jen bdělým). Jelikož tak stěžovatel neučinil, jeho je argumentace v tomto rozsahu nepřípadná.
12. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu