ECLI:CZ:US:2022:2.US.695.22.1
sp. zn. II. ÚS 695/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky K. H., zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. prosince 2020, č.j. 11 Nc 50109/2017-363, 11 P a Nc 384/2017, 11 P a Nc 398/2019 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. listopadu 2021, č.j. 36 Co 34/2021-461, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnosti
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení její ústavně zaručené právo na ochranu rodiny garantované čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces a soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 12. 2020, č. j. 11 Nc 50109/2017-363, 11 P a Nc 384/2017, 11 P a Nc 398/2019 byl nezletilý syn stěžovatelky J. H. (dále jen "nezletilý") výrokem I. svěřen po dobu před rozvodem rodičů v době od 17. 11. 2017 do 9. 10. 2019 do péče stěžovatelky a od 10. 10. 2020 do péče otce J. H. (dále jen "vedlejší účastník"). Výrokem II. okresní soud svěřil nezletilého pro dobu po rozvodu do péče vedlejšího účastníka. Tímto rozhodnutím byla rovněž upravena vyživovací povinnost stěžovatelky, která byla stanovena na 3 000 Kč měsíčně. Rovněž byl upraven styk stěžovatelky s nezletilým, a to tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým v běžném roce každý lichý týden od pátku 16:00 hodin do neděle 17:30 hodin s tím, že nezletilého převezme a předá v místě bydliště otce a nezletilého. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost zaplatit státu náklady znaleckého posudku a náklady znalce ve výši 18 800 Kč. Proti rozsudku se odvolala stěžovatelka a navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilý bude svěřen do její výlučné péče, a v případě, že by její výlučná péče nepřicházela v úvahu, snažila by se dohodnout s vedlejším účastníkem na střídavé péči. Ve svém odvolání se dále domáhala, aby byl upraven styk otce s nezletilým a otci určeno výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně a aby každému z rodičů bylo uloženo zaplatit státu na nákladech řízení částku 9 400 Kč.
3. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 11. 2021, č. j. 36 Co 34/2021-461 bylo potvrzeno, že se nezletilý svěřuje do osobní péče otce a upraven byl pouze styk stěžovatelky s nezletilým, a to tak, že právo nezletilého na péči matky má být zajištěno úpravou tzv. širokého styku. Další výroky soudu prvního stupně soud odvolací potvrdil.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve rozsáhle rekapitulovala skutkový stav a dosavadní řízení před opatrovnickými soudy. Stěžovatelka poukazuje v první řadě na to, že bylo zasaženo její právo na ochranu rodiny, rovněž právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatelka uvedla, že skutečně s otcem nemá nejlepší vztahy, a to vzhledem k tomu, že se spolu rozvádějí. Na základě doporučení soudem ustanoveného znalce ve věci, PhDr. Václava Jiřičky, Ph.D. ale začala v průběhu odvolacího řízení docházet na terapii, jejímž cílem má být zlepšení komunikačních dovedností matky a odstranění komunikačních bloků ve vztahu k otci nezletilého. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka vnímá jako svůj osobní trest za to, že měla nezletilému bránit ve styku se svým otcem. Soudy podle ní postupovaly v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Stěžovatelka ve své stížnosti zdůraznila, že svého syna opravdu zbožňuje a vnímá jako mimořádně kruté, že se s ním může vídat pouze o některých víkendech a částečně o prázdninách. Trvá na favorizování otce ze strany obecných soudů, ale alternativně požaduje péči střídavou.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu tedy oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. To platí i ve věcech rodinněprávních, když Ústavní soud zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3080/21].
8. Ústavní soud se ve své judikatuře dále opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem z ústavněprávní perspektivy. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude svěřeno nezletilé dítě do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 nebo nález ze dne sp. zn. II. ÚS 3413/14].
9. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014].
10. Při posuzování samotného nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud opakuje, že koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte, identitu dítěte, zachování rodinného prostředí a udržování vazeb, péči o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí, právo dítěte na zdraví, právo dítěte na vzdělání [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014]. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a vychází z podrobného zjištění skutkového stavu.
11. Z obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že nezletilý má se svým otcem kladný vztah a že otec má pro výchovu nezletilého vhodné podmínky. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že je stěžovatelce umožněn telefonický styk s nezletilým, a to i nad rámec předběžných opatření. Mezi oběma rodiči je nesporné, že dosud to byla stěžovatelka, která bránila styku nezletilého s otcem a omezovala právo otce podílet se na výchově. Ze spisového materiálu vyplývá, že nezletilý v péči otce nestrádá a že se neprojevily žádné větší nedostatky, což potvrdil i kolizní opatrovník nezletilého, školka, kterou nezletilý navštěvuje i dětská lékařka. Stejně jako stěžovatelka, se i vedlejší účastník účastní terapií, aby lépe zvládl komunikaci se stěžovatelkou.
12. Z dokazování před obecnými soudy dále vyplynulo, že stěžovatelka projevuje tendence připoutávat si nezletilého výlučně k sobě, izolovat ho od blízkého okolí a projevil se sklon k manipulaci ostatními a k pozměňování reality, kdy vrcholem bylo to, že při ústním jednání dne 27. 11. 2019 tvrdila soudu, že otec nezletilého sexuálně zneužívá a že to hlásila na policii. Na straně otce nebyly shledány ani v lékařských posudcích ani orgány činnými v trestním řízení žádné okolnosti, které by vedly k závěru, že otec nezletilého týrá, zneužívá a že není schopen se o syna postarat. Rovněž ani jeden ze znalců otce z péče o nezletilého nevyloučil, ani jeden nezpochybnil výchovné schopnosti otce a pozitivní vazbu a vztah nezletilého k otci. I s ohledem na to Ústavní soud nenaznal, že je dán důvod do rozhodování obecných soudů jakkoliv zasahovat. Závěry soudů v daném případě byly dostatečně zdůvodněné a racionální, soudy podání v této věci stanoveným postupem projednaly a rozhodly o něm. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93].
13. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilého v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, pak může péči o něj v budoucnu upravit jinak.
14. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných v čl. 32 Listiny a dále v čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu