ECLI:CZ:US:2022:2.US.74.22.1
sp. zn. II. ÚS 74/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ladislava Bárty, advokáta, proti výroku III. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 160/2021-29 ze dne 11. listopadu 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 160/2021-29 ze dne 11. 11. 2021, kterým bylo podle něj porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 11 a 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V nyní projednávané věci stěžovatel (advokát) nesouhlasí se způsobem stanovení odměny Nejvyšším správním soudem (podle napadeného výroku III. rozhodnutí kasačního soudu se odměna za zastupování žalobce stěžovateli nepřiznává). Poukazuje přitom na jiný případ, v němž byl stěžovatel rovněž advokátem účastníka, a kde mu na rozdíl od nyní projednávané věci byla odměna přiznána totožným senátem Nejvyššího správního soudu ve stejném složení.
3. Stěžovatel je zástupcem cizince, v jehož případě Ministerstvo vnitra dne 5. 3. 2021 shledalo rozhodnutím č. j. OAM-125/DS-PR-D09-2021, že státem příslušným k přijetí vedlejšího účastníka řízení 2 podle ustanovení článku 18 odst. 1 písm. d) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je Rumunsko. Proti tomuto rozhodnutí cizinec podal žalobu, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením č. j. 20 Az 5/2021-27 ze dne 25. 6. 2021 tak, že se řízení o žalobě zastavuje podle §33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, protože nezjistil pobyt žalobce. Nejvyšší správní soud posléze znovu ověřoval pobyt cizince (rovněž u rumunských úřadů) a dospěl k závěru, že je na místě řízení o kasační stížnosti rovněž zastavit podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu. K výroku o stanovení odměny zástupce Nejvyšší správní soud konstatoval, že již opakovaně judikoval, že by odporovalo smyslu a účelu právní úpravy, pokud by ustanovený zástupce mohl úspěšně nárokovat odměnu za libovolný počet úkonů, aniž by byl zřejmý jejich přínos pro zastupovaného účastníka řízení. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 - 59 nebo ze dne 12. 7. 2012, č. j. 1 As 98/2012 -21. Dále konstatoval, že s ohledem na to, že již krajský soud dospěl k závěru, že pobyt stěžovatele je neznámý a rovněž Nejvyšší správní soud aktuální místo pobytu stěžovatele nezjistil, nemohla argumentace uplatněná v kasační stížnosti nic přinést a za takový úkon zástupci odměna nenáleží.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může do budoucna představovat "nepřípustný precedens". Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o žalobě vedlejšího účastníka řízení z toho důvodu, že dospěl k názoru, že jsou dány podmínky ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu, tedy není znám pobyt účastníka řízení, přičemž k tomuto závěru dospěl poté, co se na pobyt cizince dotázal Ministerstva vnitra a Ředitelství služby cizinecké policie, aniž by se obrátil na rumunské úřady. Stěžovatel přitom poukázal na postup stejného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 155/2021-33 ze dne 14. 10. 2021, který měsíc před vydáním nyní napadeného usnesení dospěl k názoru, že totožný postup krajského soudu, který nezjišťoval místo pobytu žadatele o azyl předaného do Rumunska, je nezákonný a rozhodnutí krajského soudu zrušil. Stěžovatel poukázal na to, že se v tehdy projednávaném případě Nejvyšší správní soud na rámec procedurálního postupu krajského soudu dotazoval i rumunské strany a zjistil, že se stěžovatel nachází v azylovém centru v Bukurešti, jeho pobyt ve skutečnosti je znám, a nebyly tak naplněny podmínky pro postup dle §33 zákona a azylu.
5. Podle stěžovatele tak Nejvyšší správní soud nepřiznání odměny v napadeném rozhodnutí odvozoval od okolností, které stěžovatel nemohl ovlivnit (tedy od toho, zda se v řízení podaří zjistit pobyt vedlejšího účastníka řízení, nebo nikoliv). Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohrožuje i řádný výkon činnosti ustanovených zástupců a opatrovníků, stěžovatel přitom odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/21 ze dne 19. 10. 2021 (443/2021 Sb.).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, tudíž nemusí být v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 [ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) zastoupen v řízení před Ústavním soudem jiným advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu uvádí možné precedenční účinky na způsob stanovení odměny zástupcům v obdobných věcech. Míra zásahu do práva stěžovatele vlastnit majetek však nedosahuje ústavní intenzity, kterou tento soud shledal ve stěžovatelem namítané judikatuře týkající se stanovení odměny advokátů-opatrovníků srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/21 ze dne 19. 10. 2021 (443/2021 Sb.).
11. V obecné rovině se judikatura správních soudů k §33 zákona o azylu opakovaně vyjadřovala. Nejvyšší správní soud v minulosti shledal, že smyslem §33 je totiž umožnit soudům nejen vést efektivně řízení a pokračovat v něm (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 1 Azs 482/2019 - 27), ale rovněž nezabývat se meritorně žalobami ve věcech azylu těch žalobců, kteří "již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci, tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce České republiky" (rozsudek ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004 - 45) a na jejichž právní postavení (pobytový status) již výsledek azylového řízení pravděpodobně nebude mít žádný vliv. Jsou-li splněny podmínky tohoto ustanovení, nemá soud ve svém procesním postupu možnost volby; vylučuje to, aby ve věci meritorně rozhodoval, a musí řízení zastavit (rozsudky ze dne 4. 9. 2008, č. j. 3 Azs 40/2008 - 67, či např. ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 2/2009 - 33).
12. V dané věci Nejvyšší správní soud pobyt stěžovatele (na rozdíl od krajského soudu) ověřil na příslušných úřadech v zemi, kam byl stěžovatel transferován v rámci dublinského řízení. Na základě toho označil kasační soud pobyt stěžovatele za neznámý způsobem, který procedurálně plně odpovídá dublinského nařízení, a mohl tak řízení o kasační stížnosti zastavit dle §33 zákona o azylu. Z pohledu rozhodnutí krajského soudu však šlo o procesní vadu, která na rozdíl od jiné kasačním soudem posuzované věci sp. zn. 9 Azs 155/2021, v níž byl stěžovatel rovněž právním zástupcem účastníka, neměla vliv na zákonnost. Samotný výrok Nejvyššího správního soudu o stanovení odměny advokáta pak nevybočil z ústavních mantinelů řádného odůvodnění.
13. Z výše uvedených důvodů není možné shledat žádné výjimky přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 a 26 odst. 1 a 3 Listiny.
14. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu