ECLI:CZ:US:2022:2.US.745.22.1
sp. zn. II. ÚS 745/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Michaelem Korandou, advokátem, se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 3 Tdo 1060/2021-1757, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č. j. 67 To 85/2021-1696 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2020 č. j. 1 T 80/2018-1607, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 15. března 2022 a doplněném podáním ze dne 1. dubna 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady stěžovateli ústavně zaručených práv, a to zejména do "práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Skutková podstata věci spočívala v jednání stěžovatele, kdy v době nejméně od ledna 2017 do března 2017 jako referent majetkové správy vězeňské služby úmyslně a řádně nevykonával dohled nad pracovní činností spoluobviněného vykonávajícího trest odnětí svobody, kterému v rámci jeho pracovního zařazení na pracovišti s volným pohybem mimo věznici opakovaně umožnil pohyb po objektu bez přímého dohledu, což spoluobviněnému umožnilo v rozporu s jeho povinnostmi aktivně používat především mobilní telefon, který stěžovatel společně s další počítačovou technikou a finanční hotovostí převzal právě od spoluobviněného a na jeho žádost uschoval ve své kanceláři. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele postupem dle §256 trestního řádu jako nedůvodné. O dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením tak, že jej odmítl jako zjevně neopodstatněné postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti věcně argumentuje (i) neexistencí skutku, za nějž byl odsouzen, (ii) nevypořádáním (opominutím) jeho argumentace předložené v rámci obhajoby, (iii) významnými rozpory v provedených důkazech a nedostatečným objasněním skutku, (iv) extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a konečně (v) porušení zásady presumpce neviny.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Navíc nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, musí vést k zásahu do práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Proto se Ústavní soud v dané věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva a soudní řízení, v jehož průběhu mělo dojít k namítaným pochybením, Ústavní soud nahlížel jako celek (in globo).
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
8. Námitky stěžovatele směřují vůči celé řadě v úvahu přicházejících momentů trestního řízení, avšak zůstávají spíše v obecné rovině. V rozhodné části představují skutkovou polemiku se závěry soudu prvního stupně a dále vyjadřují nesouhlas s výkladem a aplikací podústavního práva, což, jak již bylo vyloženo výše, jsou oblasti realizace práva, které jsou doménami obecných soudů a Ústavní soud do nich vstupuje velmi zdrženlivě a jen zcela výjimečně. Po prostudování napadených rozhodnutí je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly. Z pohledu ústavních mantinelů považuje Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí za racionálně zpracovaná a přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a srozumitelnosti argumentace. Rozsah dokazování před soudem prvního stupně se jeví jako dostatečný a usvědčující důkazy poměrně jednoznačně tak, jak tyto v napadeném rozsudku popsal a vyhodnotil soud prvního stupně (viz zejm. body 15 a 16 a dále bod 18 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Skutkové závěry jsou z pohledu Ústavního soudu opřeny o provedené dokazování nevykazující žádné deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. Ústavnímu soudu není zřejmá (ostatně nijak zvláště nerozvedená) námitka nedostatku vyšetřovací pravomoci Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), když tato se v posuzované věci výslovně podává z ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 341/2011 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že stěžovatel byl "pouze" civilním zaměstnancem Vězeňské služby ČR, tj. nikoli jejím příslušníkem, není rozhodná, když existence služebního poměru není zákonným kritériem v daném ustanovení předepsaným. Ústavnímu soudu není známo, že by v právní a justiční praxi panovaly pochybnosti o tom, zdali je GIBS v souladu se zákonem povolán k odhalování a vyšetřování trestné činnosti eventuálně páchané rovněž civilními zaměstnanci jednotlivých bezpečnostních sborů. K výhradám stěžovatele týkajících se hmotněprávního posouzení skutku, který mu byl kladen za vinu, odkazuje Ústavní soud především na body 15 a 16 napadeného usnesení dovolacího soudu - v nich obsažené pojednání daných otázek a jejich vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za dostačující. Ohledně tvrzené deformace důkazů stěžovatel zůstává pouze u paušálních tvrzení bez potřebné konkretizace údajných pochybení. Přitom žádná deformace důkazů se z napadených rozhodnutí prima facie nepodává. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se věcí zabývaly řádně tak, aby mohly učinit závěr o naplnění skutkového podstaty daného trestného činu - pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jež vychází ze stěžovatelem uplatňované presumpce neviny, v dané věci nebyl vůbec prostor, neboť žádná rozumná pochybnost o jednání stěžovatele nepanovala.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu