ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1060.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1060/2021-1757
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 67 To 85/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 80/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 80/2018, byl obviněný J. H. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. G.
2. O odvoláních obviněného J. H., obviněného R. G. a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 67 To 85/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 5. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. Obviněný namítl, že došlo k extrémnímu rozporu s provedenými důkazy a k závažnému procesnímu pochybení. Podle obviněného došlo k nesprávnému posouzení subjektivní stránky a příčinné souvislosti, nebyl dán kvalifikovaný stupeň nebezpečnosti pro společnost, nesprávně byly posouzeny pojmové znaky skutkové podstaty přečinu spáchaného ve spolupachatelství a došlo k nesprávné výkladové aplikaci nařízení generálního ředitele Vězeňské služby. Ve vztahu k subjektivní stránce obviněný namítl, že nebyla shledána žádná motivace ani úmysl k tomu, aby spoluobviněnému umožnil použít prostředky komunikační techniky. Soudy podle obviněného hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Příčinná souvislost absentuje, jelikož prostředky telekomunikační techniky, které měly být v plátěné tašce, obviněný neumožnil spoluobviněnému užít a ani mu je nemohl umožnit užít. Mobilní telefon nebyl řádně ztotožněn, když existují pochybnosti, který mobil měl spoluobviněný použít s ohledem na rozdílné IMEI v softwaru mobilu a na štítku mobilu. Soudy rovněž nesprávně posoudily pracovní povinnosti obviněného, když nezohlednily, že byl civilním zaměstnancem. Soudy také nevěnovaly patřičnou pozornost posouzení závažnosti jednání ve vztahu ke zmaření výkonu nebo účelu trestu a ani k tomu, zda je skutečně dán kvalifikovaný stupeň nebezpečnosti činu. Absolutně neúčinným důkazem je výpis telekomunikačního provozu z mobilního telefonu. Závažné procesní pochybení spatřuje obviněný v tom, že mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno prostřednictvím Generálního ředitelství Vězeňské služby, přestože vězeňská služba vystupuje jako poškozený. V přípravném řízení navíc rozhodovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, ačkoliv nebyla příslušná.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 67 To 85/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 80/2018, dále podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že vysoká míra obecnosti jednotlivých námitek v podstatě neumožňuje se k nim kvalifikovaně vyjádřit. V tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou podle státního zástupce zachyceny veškeré znaky deliktu, který je obviněnému kladen za vinu, a to včetně obviněným zpochybněné subjektivní stránky, příčinné souvislosti a prvku škodlivosti činu. Ve vztahu k hodnocení nařízení generálního ředitele VS ČR je podstatné, že v důsledku jednání obviněného mohl spoluobviněný G. užívat nedovolené komunikační prostředky, čímž nepochybně zmařil výkon trestu odnětí svobody. Jde primárně o režim výkonu trestu odnětí svobody, nikoliv o nařízení generálního ředitele či detailní popis pracovní pozice či postavení obviněného. Předpisy týkající se výkonu trestu odnětí svobody pak společným jednáním obviněného a druhého obviněného porušeny byly. Základní práva obviněného nemohla být nijak dotčena ani způsobem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. K námitce užití absolutně neúčinného důkazu, kterým je podle obviněného výpis telekomunikačního provozu z mobilního telefonu, státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru ve věci činné soudy z nepoužitelných důkazů nevycházely. Námitka obviněného, že ve věci rozhodovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, ačkoliv nebyla příslušná, míří podle státního zástupce mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, známa již v původním řízení, a proto nebyla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný v této souvislosti namítl, že v přípravném řízení rozhodovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, ačkoliv nebyla příslušná. Jako doručující orgán pak vystupovalo Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, které mělo rovněž postavení poškozeného. Takové námitky deklarovanému důvodu dovolání neodpovídají, neboť zákon v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu vyžaduje, aby vyloučený orgán rozhodl ve věci samé. Jedná se proto pouze o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. K uplatnění dovolacího důvodu zde nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Nepostačuje rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel a tento dovolací důvod není možno uplatnit ani v souvislosti s případným vyloučením policejního orgánu činného ve fázi přípravného řízení, neboť tento se nepodílel na vlastním rozhodnutí ve věci samé, tj. na vydání rozhodnutí, jímž se v konkrétním trestním řízení konečným způsobem meritorně rozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
12. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
13. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
14. Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto neodpovídá část dovolací argumentace zpochybňující skutkový stav věci. Tímto směrem přitom obviněný zaměřil většinu svých výhrad, když v podstatě nesouhlasil se všemi rozhodnými skutkovými zjištěnými. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Skutková zjištění soudů se neopírají o absolutně neúčinný důkaz v podobě výpisu telekomunikačního provozu z mobilního telefonu, jak uvádí obviněný. Z napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že z tohoto důkazu soudy nevycházely. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný veškeré námitky uvedené v dovolání uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly.
15. Výhrady obviněného proti právnímu posouzení skutku byly formulovány značně obecně a bez respektu ke skutkovým závěrům soudů. Podstata skutku spočívala v tom, že dovolatel jako referent majetkové správy vězeňské služby úmyslně a řádně nevykonával dohled nad pracovní činností spoluobviněného R. G. vykonávajícího trest odnětí svobody, kterému v rámci jeho pracovního zařazení na pracovišti s volným pohybem mimo věznici opakovaně umožnil pohyb po objektu bez přímého dohledu zaměstnance, což mu umožnilo v rozporu s jeho povinnostmi aktivně používat mobilní telefon, notebook a flash disk, které společně s další počítačovou technikou a finanční hotovostí dovolatel převzal od spoluobviněného R. G. uložené v plátěné tašce v době přerušení jeho trestu v blíže neurčený den po Vánocích roku 2016 a na jeho žádost uschoval v kanceláři č. 3, kdy se navíc jednalo o vyřazené věci ve vlastnictví vězeňské služby, které měly být dovolatelem předány k likvidaci. Takto zjištěný skutek naplňuje všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Trestný čin byl spáchán společným jednáním obviněných při společném úmyslu porušením příslušných omezení zmařit u obviněného R. G. účel vykonávaného trestu odnětí svobody. Je zřejmé, že mařit účel trestu může jak osoba, která je ve výkonu trestu, tak i jiná osoba (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 12/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Porušení zákazu, resp. nedodržení omezení vyplývajících z uloženého trestu odnětí svobody a zařazení obviněného do příslušného druhu věznice, tedy souvisejícího s výkonem trestu, je třeba chápat jako podstatné ztížení výkonu rozhodnutí. Uskutečňování nedovolené, resp. zakázané činnosti je jednáním směřujícím k zmaření účelu trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011). Pro právní kvalifikaci činu nejsou rozhodné námitky obviněného o nesprávném výkladu jednotlivých nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, jež jsou podrobně označena v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Spáchání uvedeného přečinu totiž nevyžaduje porušení zvlášť uložených povinností, ale může spočívat v jakémkoliv jednání, jehož cílem je výkon trestu nebo účel trestu zmařit. V projednávané věci došlo nepochybně také k porušení příslušných ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.
16. Opodstatněná není ani výhrada nedostatečné společenské škodlivosti činu. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V projednávané věci nelze přehlédnout, že dovolatel umožňoval spoluobviněnému ve výkonu trestu nekontrolovaný pohyb po pracovišti a požívání telefonu a notebooku po dobu několika měsíců, nejméně od Vánoc 2016, kdy převzal do úschovy plátěnou tašku s těmito prostředky, do 23. 3. 2017. Současně se činu dopustil jako zaměstnanec vězeňské služby, tedy jako osoba vykonávající určitý druh dozoru či kontroly nad odsouzenými. Obviněný měl přispívat k naplnění účelu trestu u odsouzeného, nikoliv ztěžovat možnost nápravy odsouzeného a eliminovat represivní složku jemu uloženého trestu. Tyto okolnosti zjevně nedovolují úvahy o nedostatečné škodlivosti činu pro společnost.
17. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu