ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.977.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 977/2011 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 530/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 208/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 19 T 208/2009 , byl obviněný R. S. uznán vinným pokračujícím trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil v době od 24. 2. 2009 do 2. 4. 2009 jednáním podrobně popsaným pod body 1 – 4 výroku rozsudku, a dále pokračujícím trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil v době od 29. 12. 2008 do 22. 3. 2009 jednáním podrobně popsaným bod body 5 – 7 výroku rozsudku.
Za jednání popsané pod 1 – 7 výroku rozsudku byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky Philips 192, bez SIM karty, uloženého ve skladu doličných věcí u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Západočeského kraje, Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování Sokolov, pod položkou č. 67/2009. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 písm. c) odst. 2 tr. zák. trest zabrání věci, a to mobilního telefonu značky Siemens A57, se SIM kartou, uloženého ve skladu doličných věcí u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Západočeského kraje, Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování Sokolov, pod položkou č. 67/2009.
Obviněný R. S. byl současně podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. ZT 433/2009-21, pro skutky, jimiž měl spáchat přípravu pokračujícího trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky, pro něž byl obviněný stíhán, staly.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově podal obviněný R. S. odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. Odvolání podal také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově, a to v neprospěch obviněného, a směřoval jej toliko do výroku o trestu. O dovoláních rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 530/2010 , a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. S. prostřednictvím právní zástupkyně dovolání (č. l. 725 - 726), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že obecné soudy při svém rozhodování nesprávně posoudily skutky pod body 5 - 7 rozsudku jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a nesprávně aplikovaly zásadu „in dubio pro reo“ při rozhodování o skutku pod body 1 - 4 rozsudku, když přinejmenším důvodné pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch.
Obviněný namítl, že jednáním, které je mu kladeno za vinu pod body 5 - 7 rozsudku (nedovoleným používáním mobilního telefonu ve věznici), se nemohl uvedeného trestného činu dopustit, neboť toto jednání nemohlo vést ke zmaření účelu trestu. Obviněný uvedl, že mobilní telefon využíval toliko ke kontaktu s rodinou, přičemž zabránění kontaktu s rodinou není v žádném případě účelem trestu. Má za to, že přičítaným nedovoleným používáním mobilního telefonu nebyly naplněny formální znaky uvedeného trestného činu, stejně jako materiální znaky, neboť jemu přičítané jednání nemohlo nijak výrazně ohrozit zájmy společnosti chráněné trestním zákonem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky obviněný dále namítl, že důkazy proti němu byly opatřeny na základě zákonné úpravy, která byla shledána jako nezákonná, resp. že zásah do jeho soukromí v důsledku důkazního využití záznamu telekomunikačního provozu nelze hodnotit jako proporcionální a ústavně konformní.
Porušení zásady „in dubio pro reo“ pak obviněný spatřuje v tom, že za situace, kdy byla zpochybněna věrohodnost klíčových svědků - poškozených a nebylo tak možno zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, okresní soud přesto konstruoval skutkový stav na podkladě výpovědí takovýchto svědků, kdy následně krajský soud takovýto postup svým rozhodnutím potvrdil. Dále rozebral a ze svého pohledu vyhodnotil některé svědecké výpovědi (svědkyní Z. a B., svědků Z., Š., H. a B.) a poukázal na to, že soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování o výslechy dalších svědků z řad odsouzených.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil obecným soudům k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný R. S. sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného však v projednávaném případě směřují částečně do oblasti skutkových zjištění. V rámci vznesené námitky o nesprávné aplikaci zásady „in dubio pro reo“ obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy napadá svědecké výpovědi, poukazuje na údajné nesrovnalosti a nevěrohodnost těchto výpovědí a taktéž předkládá vlastní hodnocení osobností některých svědků, konkrétně pak svědka Z., kterého označuje za nevěrohodného, neboť nevypovídal spontánně, zlehčoval podíl obviněného na zlém nakládání s ním a otevřeně projevil rasistické postoje vůči obviněnému coby příslušníku rómského etnika, dále svědkyně Z., svědků Š. a H., dále svědka B., který mohl svou výpovědí krýt vlastní trestnou činnost, a svědkyně B.; dále sem spadá námitka neprovedení obviněným navrhovaných důkazů výslechem dalších svědků z řad odsouzených) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání pod body 1 – 4 z rozsudku nedopustil; námitka týkající se nedostatečného šetření poměrů mezi obviněným a poškozenými, především pak, že se nejednalo o vydírání, ale v některých případech se jednalo o možný výměnný obchod), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že za situace, kdy byla dle jeho přesvědčení zpochybněna věrohodnost klíčových svědků, nebylo možno zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že nikdo z poškozených se nikomu nesvěřil s tím, že by byl obviněným vydírán; kdy v rámci skutků pod body 1 – 2 z rozsudku uvedl, že svědek - poškozený Z. pravděpodobně vypovídal na nátlak svědka vychovatele H. výměnou za možnost být přesunut na jiný oddíl věznice, a pravděpodobně si zosobnil problém, který měl v rámci celého oddělení, do osoby obviněného, což bylo částečně podloženo i jeho negativním postojem vůči rómskému etniku; v případě skutků pod body 3 – 4 obviněný uvedl, že i v případě svědka - poškozeného B. sehrála roli snaha dosáhnout přeložení z problémového oddělení prostřednictvím účelově vzneseného odsouzení, kterým kryl svou vlastní protiprávní činnost, neboť s největší pravděpodobností dobitý kredit a zaslaná hotovost byla součástí dobrovolného výměnného obchodu od samého počátku, kdy poškozený přiznané předchozí dobrovolné dobíjení kreditu používal k vlastní potřebě). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod námitku porušení procesních ustanovení lze s určitou mírou tolerance podřadit i námitku obviněného, v rámci níž uvedl, že důkazy proti němu byly opatřeny na základě neústavní úpravy, resp. námitku neoprávněného využití záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nelze též opominout, že uvedené námitky obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi vypořádal v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6 - 7 napadeného usnesení).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, které vznesl vůči posouzení jeho jednání pod body 5 – 7 z rozsudku jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., s tím, že nebyla naplněna formální stránka uvedeného trestného činu, konkrétně znak „maření účelu trestu“, a současně ani materiální stránka, kdy za vinu mu přičítané jednání nemohlo nijak výrazně ohrozit zájmy společnosti chráněné trestním zákonem.
Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je zařazen do hlavy třetí trestního zákona mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Tato zvláštní část trestního zákona chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Jde o trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování státních orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci veřejných činitelů, čistotu veřejného života, ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil účel vazby nebo trestu.
Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená to však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze například nedodržováním omezení uložených v souvislosti s trestem . K trestnosti se vyžaduje úmysl. Účelem vazby je zajistit osobu obviněného pro účely trestního řízení a výkon trestu, zabránit mu v maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo v páchání další trestné činnosti, pro niž je stíhán. Mařit účel vazby nebo trestu může jak osoba, která je ve výkonu vazby nebo trestu, tak i jiná osoba. Podle tohoto ustanovení se stíhá osoba, která narušuje svými činy podstatně režim vazby nebo výkonu trestu. Např. soustavné poskytování drog odsouzeným a usnadňování nedovolené činnosti odsouzeným se považuje za závažné jednání směřující k zmaření účelu trestu podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. (R 12/1979).
Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku na str. 12 uvedl, jakým způsobem obviněný mařil výkon jemu uděleného trestu odnětí svobody a jaká ustanovení zákona svým jednáním porušil. Konstatoval, že „ obžalovaný v době, kdy na základě příslušných soudních rozhodnutí vykonával ve věznici nepodmíněný trest odnětí svobody, tak bez jakéhokoliv povolení, či souhlasu užíval mobilní telefony, třebaže je takovéto jednání v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, podle nichž je odsouzený povinen odevzdat do úschovy věznice věci, jejichž držení s ohledem na jejich cenu, množství nebo způsob používání je zakázáno nebo je v rozporu s účelem výkonu trestu (§28 odst. 2 písm. j) zák. č. 169/1999 Sb.), je mu zakázáno navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona (§28 odst. 3 písm. a) zák. č. 169/1999 Sb.), vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví (§28 odst. 3 písm. b) zák. č. 169/1999 Sb.) “.
Ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. říká, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.
Trest je jedním z právních následků spojených se spácháním trestného činu. Jde o specifický, zákonem stanovený a státem vynutitelný následek spáchaného trestného činu, který ukládají soudy v trestním řízení a který obsahuje negativní hodnocení trestného činu a jeho pachatele a působí pachateli určitou újmu, jejímž prostřednictvím se sleduje splnění účelu trestu a trestního zákona. Trest je zvláštním druhem právní sankce, která je stanovena v rámci trestní odpovědnosti za naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Tresty jsou vedle ochranných opatření, slibu beztrestnosti a upuštění od potrestání právními prostředky k dosažení účelu trestního zákona. Tohoto účelu se má dosáhnout jak pohrůžkou tresty, tak jejich ukládáním a výkonem. Výkon trestu představuje vlastně bezprostřední realizaci účelu trestního zákona a trestu. Obsahem vykonávaného trestu je pak určitá újma na jinak chráněných občanských právech a svobodách pachatele trestného činu (např. na osobní svobodě, na majetku, na cti atd.). Protože trestní právo poskytuje zpravidla ochranu pouze nejvýznamnějším společenským vztahům a zájmům před nejzávažnějšími zásahy do nich, jsou i újmy způsobené trestními sankcemi zpravidla nejcitelnější (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl I., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 179 – 180).
S ohledem na výše uvedené je nesporné, že v projednávaném případě obviněný tím, že bez povolení u sebe přechovával mobilní telefony a uskutečňoval jejich prostřednictvím telefonické hovory a zasílal SMS zprávy, porušil příslušná ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Přestože byl obviněný povinen odevzdat mobilní telefon do úschovy věznice, tento přechovával na cele, přestože jeho držení mu nebylo povoleno, resp. bylo zakázáno. Mobilní telefon lze charakterizovat jako předmět, který lze použít k útěku či jako svou povahou předmět, který může narušovat pořádek. Uskutečňováním hovorů a zasíláním SMS zpráv obviněný současně porušil zákaz navazovat styky s jinými osobami. Námitka, že se jednalo o rodinné příslušníky a že účelem trestu rozhodně není zabránění kontaktu s rodinou, je pro právní kvalifikaci jeho jednání zcela nepodstatná, neboť jak bylo vyloženo výše, obsahem vykonávaného trestu je určitá újma na jinak chráněných občanských právech a svobodách pachatele trestného činu. Výkon trestu odnětí svobody sice omezuje pachatelovu možnost styku s jeho rodinou, nicméně ho této možnosti nezbavuje. Obviněný má minimálně možnost pravidelných osobních návštěv či komunikace prostřednictvím dopisů, za splnění určitých podmínek i možnost uskutečnit telefonické hovory.
Porušení zákazu, resp. nedodržení omezení vyplývajících z uloženého trestu odnětí svobody a zařazení obviněného do příslušného druhu věznice, tedy souvisejícího s výkonem trestu, je třeba chápat jako podstatné ztížení výkonu rozhodnutí. Uskutečňování nedovolené, resp. zakázané činnosti je pak jednáním směřujícím k zmaření účelu trestu. S ohledem na výše rozvedené závěry Nejvyšší soud shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Stejně tak Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou námitku obviněného R. S. týkající se nenaplnění materiální stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Nalézací soud na str. 13 rozsudku konstatoval, že „ stupeň společenské nebezpečnosti bezpochyby dosahuje intenzity požadované trestním zákonem, tzn. je vyšší než nepatrný (3 odst. 2 tr. zák.) “. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť s ohledem na rozsah stíhané trestné činnosti (obviněný z věznice uskutečnil 574 hovory, více než 130 jich sám přijal, a dále zasílal a přijímal zprávy SMS) a způsob, jakým tyto hovory uskutečňoval, resp. jakým si zajišťoval možnost jejich uskutečňování (kdy obviněný byl současně odsouzen v souvislosti s užíváním mobilního telefonu ve výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin vydírání /skutky pod body 1 - 4 rozsudku/, tedy trestný čin svou povahou závažný) dozajista naplňuje stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. S. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata