ECLI:CZ:US:2022:2.US.917.22.1
sp. zn. II. ÚS 917/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo Zahradní Město, se sídlem Zvonková 3048/2, Praha 10, právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou se sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2022, č. j. 22 Cdo 2343/2021-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2021, č. j. 36 Co 118/2020-135, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. května 2020, č. j. 19 C 46/2019-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Řízení před obecnými soudy, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, se zjednodušeně řečeno týkalo promlčení věcného břemene svědčícího stěžovateli. Žalobci (zde vedlejší účastníci) se v řízení domáhali určení, že právo odpovídající věcnému břemeni (služebnosti), jehož obsahem je právo užívat bytovou jednotku v půdním prostoru budovy č. p. X1, na pozemku par. č. X2 v P., v katastrálním území Hradčany, zřízené ve prospěch stěžovatele, netrvá. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 46/2019-96, žalobě vyhověl. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že věcné břemeno bylo promlčeno, jelikož bylo v řízení prokázáno, že po dobu nejméně deseti let stěžovatel nevykonával ve vztahu k dotčené bytové jednotce práva pronajímatele. Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, 36 Co 118/2020-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Městský soud se zcela ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, které tak není třeba rekapitulovat. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 2343/2021-165, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud shledal, že dovolání tvoří z podstatné části polemika se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, potažmo s hodnocením důkazů, a připomněl, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat skutková zjištění. Nejvyšší soud nepřipustil ani právní otázku předestřenou stěžovatelem, tedy zda "za výkon práva odpovídající věcnému břemeni lze považovat administrativně-technické úkony k udržovacím, stavebním a rekonstrukčním pracím vedoucím k užívání bytu", jelikož shledal, že na této otázce napadená rozhodnutí nezávisí. Konečně Nejvyšší soud nepřipustil ani námitku spočívající v tvrzení, že nedošlo k trvalé změně bytové jednotky, neboť věcné břemeno v projednávané věci netrvá z důvodu promlčení, nikoliv z důvodu trvalé změny poměrů.
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením obsaženým v napadených rozhodnutích, dále má za to, že v napadených rozhodnutích chybí věcná argumentace, a rozhodnutí jsou proto vyjádřením libovůle obecných soudů. Stěžovatel má rovněž za to, že se obecné soudy nevypořádaly s jím navrženými důkazy. Konečně porušení principu rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel v tom, že soud prvního stupně dopomohl žalobcům (vedlejším účastníkům) ke změně petitu žaloby. Převážná část argumentace obsažené v ústavní stížnosti je však pouze opakovanou polemikou především ze závěry rozhodnutí obvodního soudu, přičemž argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou shodné s těmi, které stěžovatel předkládá po celou dobu řízení.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá povinnost stěžovatele, právě s ohledem na výše uvedené závěry, uvádět v ústavní stížnosti ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatele nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 632/06 (U 12/43 SbNU 639) nebo usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2650/18].
8. V napadených rozhodnutích však Ústavní soud žádná kvalifikovaná pochybení neshledal. V první řadě je nutno uvést, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředkládá žádné ústavněprávní argumenty, nýbrž opakovaně rozporuje právní závěry obecných soudů, které se však vztahují pouze k výkladu podústavního práva. Požaduje tedy po Ústavním soudu, aby tyto závěry znovu zhodnotil (a posoudil je ve prospěch stěžovatele). Taková role však, jak již bylo shrnuto výše, Ústavnímu soudu nepřísluší. Výklad občanského práva hmotného (zde promlčení věcného břemene) je svěřen do pravomoci obecných soudů, sjednocování tohoto výkladu pak náleží Nejvyššímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu. Obecné soudy přitom v napadených rozhodnutích podrobně a srozumitelně stěžovateli vysvětlily své právní závěry, kterými zdůvodnily promlčení věcného břemene v projednávané věci. Pro stručnost si Ústavní soud dovoluje odkázat zejména na bod 11.1 napadeného rozhodnutí obvodního soudu nebo na bod 26 a následující napadeného rozsudku městského soudu.
9. Ve svém návrhu stěžovatel dále předestřel dvě procesní námitky, které však Ústavní soud rovněž neshledává opodstatněnými. První procesní námitka se týká skutečnosti, že měl podle tvrzení stěžovatele obvodní soud dopomoci žalobcům ke změně žalobního petitu, čímž došlo k porušení principu rovnosti účastníků. Této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud se ve své judikatuře již několikrát zabýval formálními požadavky na žalobu, které je třeba splnit, aby byla projednatelná. Z této judikatury vyplývá, že žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené [nález ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97 (N 93/12 SbNU 7)]. Na druhou stranu však ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby. V zásadě platí, že soud procesní úkony vykládá podle jejich obsahu. Účelem civilního procesu je řešit spory a přinášet spravedlnost. V tomto ohledu soud není, pokud jde o nepodstatné věci petitu, ani ve sporném řízení omezován ve své poučovací povinnosti a musí žalobce o vadách petitu řádně poučit [nález ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23)]. Ústavní soud ve své judikatuře klade důraz na to, aby žalobci, jejichž podání trpí vadami, které brání pokračování v řízení, byli vyzváni k odstranění vad a poučeni o následcích nevyhovění výzvě [viz např. nález ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31); nález ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 389/04 (N 154/35 SbNU 139); nález ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Ústavní soud rovněž v minulosti konstatoval, že formulace žalobního petitu v civilních sporech není pro stranu žalující snadným úkolem. V některých případech sice může být relativně jednoduchá, v jiných však bude třeba zvýšené aktivity soudu při aprobování žalobcových procesních úkonů, ať již půjde o výchozí posouzení žalobního petitu, připuštění jeho změny nebo rozhodování o neúčinnosti jeho částečného zpětvzetí [nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1507/17 (N 167/86 SbNU 721)]. Ústavní soud shledal, že v takových procesně náročných situacích nelze bezvýhradně, okamžitě a jednostranně zatížit co do definitivní verze žalobních tvrzení i žalobního petitu, pouze žalobce [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
10. K námitce stěžovatele spočívající v tom, že obecné soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení a které mohou být dokonce i výrazem zdržovací procesní taktiky (srov. např. nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739). Z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je přitom patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy umožnily obecným soudům učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Obvodní soud ve svém rozhodnutí uvádí, že další důkazy neprovedl z důvodu nadbytečnosti, neboť nemohly přispět k dalšímu objasnění věci, a z důvodu hospodárnosti řízení (srov. bod 8.24 napadeného rozsudku obvodního soudu).
11. Z napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v posledním postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč je dovolání nepřípustné. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu