ECLI:CZ:US:2022:2.US.948.22.1
sp. zn. II. ÚS 948/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem, sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2022 č. j. 20 Co 133/2021-443 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 3. 2021 č. j. 0 P 94/2016-394, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a S. Š., jako vedlejší účastnice, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo o návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného na nezletilé děti rozhodnuto tak, že dosavadní výživné na nezletilou N. Š. se zvyšuje z částky 3 500 Kč na 4 500 Kč měsíčně a na nezletilého A. Š. se výživné zvyšuje z částky 3 000 Kč na 4 000 Kč. Stěžovatel (otec) podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, přičemž krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že uložil stěžovateli platit s účinností od 1. 9. 2019 na nezletilou N. částku 7 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2020 pak částku 9 000 měsíčně. Pro nezletilého A. bylo nově výživné stanoveno tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 9. 2019 hradit částku 6 000 měsíčně. Současně bylo stěžovateli uloženo k zaplacení zpětně výživné v celkové částce 231 000 Kč.
Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a s ohledem na výši svých příjmů za mimořádně tíživé. Stěžovatel není schopen výživné v předepsané výši hradit a současně není ani schopen uhradit dlužné výživné. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že jím nebyl ve věci řádně poučen, přičemž nebyly provedeny jím navržené důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za svévolné. Byť odvolací soud hodnotil důkazy odlišně než soud I. stupně, žádné důkazy v rámci odvolacího jednání opakovány či vůbec prováděny nebyly. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelné. Odvolací soud účastníkům řízení nijak nesignalizoval, že hodlá přistoupit ke změně rozsudku soudu I. stupně a takřka o 100% navýšit výživné. Nově pak přistoupil též ke zpětnému doměření výživného, a to za dobu několika let. Soudní praxe přitom přistupuje k takovému postupu z důvodu právní jistoty povinného zcela výjimečně. Již výživné stanovené soudem prvního stupně považuje stěžovatel za hraniční, neboť představuje 34% jeho příjmů. Stěžovatel dále zpochybnil rozsah péče o nezletilé, které fakticky odpovídá střídavé péči. Ke svým majetkovým poměrům stěžovatel uvedl, že bydlí v bytě, který se nachází v nevypořádaném SJM s matkou nezletilých, s čímž souvisí též platba hypotéky. Celkové náklady na bydlení stěžovatele představují částku 10 500 Kč měsíčně. Obecné soudy nesprávně vycházely z toho, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí, nicméně k tomuto bodu žádné dokazování neproběhlo a nebylo zjišťováno, o jaké nemovitosti se jedná. U malé vodní elektrárny je stěžovatel pouze 50% spoluvlastníkem. Stran domu v R., stěžovatel uvedl, že je 50% spoluvlastníkem a druhou polovinu vlastní jeho sestra. Jedná se o dům, kde žijí jeho rodiče. Ke koupi bytu v R. stěžovatel uvedl, že je sice jeho vlastníkem, ovšem peněžní prostředky na koupi mu zapůjčila jeho partnerka Z. J., s níž vychovává další nezletilé dítě. Další nemovitosti jsou bez možnosti pronájmu či jiného ziskového využití.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
Stran námitky směřující vůči výši vyměřeného výživného Ústavní soud připomíná, že k přezkumu v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. A to proto, že posuzování otázek souvisejících se stanovením výživného je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí je přitom jednou z ústředních námitek stěžovatele. V projednávané věci nastala specifická situace, kdy obecné soudy vzhledem ke konkrétním okolnostem případu neuvěřily stěžovateli výši jím deklarovaného měsíčního příjmu (12 000 - 13 000 Kč měsíčně a 12 500 Kč měsíčně z pronájmu nemovitostí). Již nalézací soud ve svém odůvodnění vysvětlil v odst. 5, z jakého důvodu nepovažuje otcem uvedené příjmy za relevantní. Stěžovateli sice nebyl v letech 2019-2021 vyplacen žádný podíl na zisku, nicméně není pochyb o tom, že jeho životní úroveň je úzce propojena s majetkem spadajícím do společnosti X, jejímž je jediným vlastníkem. Snad nejlépe o tomto svědčí skutečnost, že si malá vodní elektrárna pořídila do svého majetku motorku Aprilia v hodnotě 100 000 Kč, kterou užívá právě stěžovatel. Obdobné pak platí i pro nákup vozidla v hodnotě 1mil. Kč do majetku společnosti o dvou zaměstnancích - přikoupeno k předchozím dvěma vozům. S ohledem na postavení stěžovatele ve společnosti X. tak nelze obecným soudům vytknout, že dospěly k závěru, že majetkové poměry stěžovatele jsou podstatně jiné, než jím formálně deklarované. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je pouhým 50% spoluvlastníkem X, tak je třeba poznamenat, že podle obchodního rejstříku je vlastníkem jediným.
Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj překvapivým, neboť nebyl poučen o úmyslu soudu přistoupit ke změně výroku nalézacího soudu v jeho neprospěch, lze uvést, že se jednalo o řízení nesporné, jež stojí na zásadě oficiality (samotné zvýšení pak bylo navrhováno opatrovníkem). Současně nelze uzavřít, že by stěžovatel nevěděl o tom, co je předmětem řízení a jaké skutečnosti považuje soud pro své uvážení za rozhodné. Jinými slovy řečeno, stěžovateli bylo nepochybně známo, že v souvislosti se stanovením výše výživného se obecné soudy budou zabývat jeho celkovými majetkovými poměry, což se následně odrazí ve výši výživného.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v té části ústavní stížnosti, v níž tvrdí, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně, a to aniž by je znovu prováděl. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento vycházel z důkazů provedených okresním soudem. Odlišný názor krajského soudu lze tak nalézt toliko v jeho úvaze o výši výživného, nikoliv však stran hodnocení důkazů.
Ze shora uvedených důvodů je tak Ústavní soud toho názoru, že napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí řádného procesu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu