ECLI:CZ:US:2022:2.US.992.22.1
sp. zn. II. ÚS 992/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022, č. j. 27 Cdo 2173/2021-516, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 49 Cm 38/2013-382, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem řízení o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím, které vedl Městský soud v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001. Stěžovatel podal dne 4. 2. 2013 u Městského soudu v Praze žalobu na obnovu tohoto řízení, kterou odůvodnil zejména vydáním trestního rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 To 510/2012. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-237, obnovu řízení povolil. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 97/2017-300, toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336, obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že zprošťující rozsudek vydaný v trestním řízení stěžovatele závazně neřeší žádnou předběžnou otázku ve vztahu k původnímu civilnímu řízení. Nejvyšší soud přímo uvádí, že trestní soud nelze považovat za "příslušný" orgán povolaný k tomu, aby pro civilní soud závazně vyřešil otázku identifikace pravých akcií, kterou si předtím jako předběžnou posoudil civilní soud sám. Zároveň je civilní soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu. Civilní soud tak není vázán zprošťujícím výrokem trestního soudu, naopak je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně.
3. Stěžovatel se následně domáhal vydání opravného usnesení ve vztahu k druhému výroku kasačního usnesení Nejvyššího soudu, ten však jeho návrh rovněž napadeným usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, zamítl. Stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 347/20, odmítl jako návrh předčasný, tedy nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Nyní napadeným usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 49 Cm 38/2013-382, Městský soud v Praze zamítl žalobu na obnovu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil zejména právně závaznými závěry výše uvedeného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně tím, že sice byla dodržena subjektivní lhůta pro podání žaloby, zprošťující rozsudek trestního soudu, který neřeší žádnou závaznou předběžnou otázku, však nepředstavuje novou skutečnost, která by mohla pro stěžovatele (žalovaného) přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Z toho důvodu nejsou splněny podmínky §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a je na místě žalobu na obnovu řízení zamítnout. Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž své rozhodnutí odůvodnil v zásadě shodně jako městský soud. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 8. 2. 2022, č. j. 27 Cdo 2173/2021-516, jako nepřípustné odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž odkazuje na závěry svého kasačního rozhodnutí ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ním související právo podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost obsahuje širokou argumentaci, která však spočívá převážně v opakované polemice se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, které se navíc vztahují pouze k podústavnímu právu, respektive jeho výkladu. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v nesouhlasu se závěrem dovolacího soudu, podle kterého zprošťující rozsudek trestního soudu nemůže založit důvodnost obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel považuje tento závěr za nesprávný zejména proto, že v rámci trestního řízení byl posuzován a hodnocen skutkový stav, který se přímo týká skutkového stavu posuzovaného a hodnoceného v rámci dřívějšího civilního řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhá, přičemž v obou těchto řízeních byly vysloveny odlišné závěry. Současně byly v rámci trestního řízení provedeny důkazy, které nebyly provedeny v civilním řízení a jejichž provedení se stěžovatel domáhal. Dále stěžovatel namítá nesprávnost procesního postupu, v jehož důsledku bylo s vedlejší účastnicí, obchodní společností BENET GROUP, a.s. jednáno jako s účastníkem řízení, přestože nebyla se svým dovoláním úspěšná, tj. její dovolání Nejvyšší soud odmítl, a proto zůstala napadená rozhodnutí dle tvrzení stěžovatele ve vztahu k vedlejší účastnici BENET GROUP, a.s. pravomocná. Třetí námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že vedlejší účastnice, obchodní společnost CASH & CAPITAL, a.s. nebyla oprávněna podat ve věci dovolání, neboť rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla v její prospěch. K tomuto uvádí, že správně měl být obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a.s. ustanoven opatrovník, neboť tato obchodní společnost je ve skutečnosti ovládána obchodní společností BENET GROUP, a.s. (tj. protistranou v původním řízení). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví označená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nepřímo nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Podle §228 odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou-li přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení důvodnosti žaloby na obnovu řízení je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. V napadených rozhodnutích však Ústavní soud žádná kvalifikovaná pochybení neshledal. V první řadě je nutno uvést, že stěžovatel ve své, byť velmi obsáhlé, ústavní stížnosti nepředkládá žádné ústavněprávní argumenty, nýbrž opakovaně rozporuje právní závěry obecných soudů, které se však vztahují pouze k výkladu podústavního práva. Požaduje tedy po Ústavním soudu, aby tyto závěry znovu zhodnotil (a posoudil je ve prospěch stěžovatele). Taková role však, jak již bylo shrnuto výše, Ústavnímu soudu nepřísluší. Výklad občanského práva procesního, respektive sjednocování tohoto výkladu je svěřeno do pravomoci Nejvyššího soudu, nikoliv Ústavního soudu. Nejvyšší soud přitom zejména v napadeném kasačním rozhodnutí ze dne ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 227/2018-336, podrobně a srozumitelně stěžovateli vysvětlil své závěry, kterými zdůvodňuje nepřípustnost obnovy řízení v jeho věci. Pro stručnost si Ústavní soud dovoluje odkázat zejména na bod 30 a následující tohoto rozhodnutí. Ústavní soud se přitom s právním hodnocením Nejvyššího soudu plně ztotožňuje.
12. Stejně tak neshledává Ústavní soud nosnou ani argumentaci vztahující se k procesním námitkám stěžovatele. Řádného zdůvodnění závěru, že se kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahuje na všechny účastníky řízení, se stěžovateli dostalo v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 227/2018-379, kterým Nejvyšší soud zamítl návrh stěžovatele na vydání opravného usnesení a Ústavní soud k němu nemá výhrad. Ke třetí námitce, tedy že vedlejší účastnici, obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a.s. měl být podle názoru stěžovatele ustanoven opatrovník, je nutno v první řade uvést, že stěžovatel zjevně vychází z vlastní verze skutkového stavu, ke kterému však obecné soudy nedospěly. Své tvrzení totiž zakládá mj. na tom, že: "statutární orgán vedlejšího účastníka č. 2, který tuto advokátku zmocnil, byl do své funkce jmenován neoprávněně, neboť se tak stalo na základě rozhodnutí vedlejšího účastníka č. 1, který však nebyl oprávněným akcionářem k učinění takového rozhodnutí a učinil tak za použití falešných akcií." Jak ovšem správně uzavřel vrchní soud v napadeném usnesení, Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 3. dubna 2008, č. j. 49 Cm 292/2001 - 381, rozhodl, že žalobce (tj. obchodní společnost BENET GROUP, a.s.) je oprávněným vlastníkem a držitelem sporných akcií obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a.s., a že rozhodnutí stěžovatele ze dne 27. dubna 2001 a 2. května 2001 nejsou rozhodnutími jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady, a toto rozhodnutí je pravomocné. Stěžovatel tak očividně stále polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, taková polemika však nepatří do řízení o ústavní stížnosti. Konečně se Ústavní soud blíže nezabýval ani související námitkou, že vedlejší účastnice, obchodní společnost CASH & CAPITAL, a.s. nemohla podat ve věci dovolání, a to s ohledem na svou konstantní judikaturu, že se zabývá spravedlivostí řízení jako celku, přičemž tato okolnost nemohla mít význam pro celkový výsledek řízení.
13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v posledním postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, že stěžovatelem předkládaná otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a dovolání je proto nepřípustné, ostatní otázky pak též nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na nich napadená rozhodnutí nezávisí. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu