ECLI:CZ:US:2022:3.US.1.22.1
sp. zn. III. ÚS 1/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. D., zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou., advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2021 č. j. 26 C 1/2021-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021 č. j. 36 Co 271/2021-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatelka se u obecných soudů neúspěšně domáhala náhrady škody ve výši 23 050,50 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") z důvodu jejího nezákonného trestního stíhání. Jedná se o náklady obhajoby, které stěžovatelka uhradila v trestním řízení svému obhájci.
3. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 uznána vinnou přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 trestního zákoníku a podle §46 odst. 1 téhož zákona soud upustil od potrestání. Stěžovatelka byla uznána vinnou, že použila finanční hotovost ve výši 176 214 Kč, která jí byla přiznána na úhradu speciálních pomůcek pro syna, ke koupi a opravě automobilu, tedy v rozporu s účelem příspěvku. Škoda, která vznikla úřadu práce, byla následně vymožena v exekuci. Stěžovatelka podala odvolání jak do výroku o vině, tak i trestu. Odvolací soud zastavil trestní stíhání stěžovatelky v souladu s §223 odst. 2 trestního řádu, neboť v průběhu hlavního líčení shledal důvod pro zastavení dle §172 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Odvolací soud neshledal veřejný zájem na tom, aby byla stěžovatelka dále trestně stíhána a konstatoval, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno. Bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvního stupně.
4. Stěžovatelka se následně domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 23 050,50 Kč s příslušenstvím u Ministerstva spravedlnosti, které její nárok odmítlo s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jež obsahuje právě pro daný případ výluku z odškodnění. Stěžovatelka tedy podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který žalobu zamítl též s odkazem na §12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzená nesprávná aplikace §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. obecnými soudy s tím, že v tomto případě měl být aplikován §7 a 8 téhož zákona, tj. měla být přiznána náhrada škody za nezákonné rozhodnutí podle tohoto obecného východiska.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. Ve vztahu k problematice náhrady škody způsobené státem v souvislosti s trestním stíháním určité osoby Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které skončí jinak než odsouzením (nejčastěji zproštěním obžaloby či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně materiálním právním státem, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), a sp. zn. II. ÚS 1540/11 ze dne 20. 2. 2013 (N 32/68 SbNU 343)].
8. Posuzovaný případ však nedosahuje jak po stránce skutkové, tak i právní, žádoucí roviny ústavního přezkumu. Před obecnými soudy byl uplatněn nárok na odškodnění proti státu za situace, kdy důsledky trestního řízení na stěžovatelku již dopadly po stránce peněžní ve značné míře, zatímco nyní se jedná o ne snad zanedbatelný, ale přece jen akcesorický nárok.
9. Z výše popsaného průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovatelce je patrno, že rozhodnutí obecných soudů byla kontroverzní. Samotné obvinění z dotačního podvodu sice formálně (co do výroku o vině) uspělo u soudu I. stupně, avšak okolnosti případu nasvědčovaly spíše materiálnímu pochybení. Soud I. stupně tedy upustil od potrestání a odvolací soud dokonce znásobil dřívější pochybnosti konstatováním, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno.
10. Navazující a povýtce procesní otázkou však zůstalo, jak postupně vzniklý procesní stav zhojit. Odvolací soud měl k tomu v intencích zejména §257 a 258 trestního řádu jen velmi omezenou procesní možnost a bylo do značné míry na stěžovatelce, zda se pokusí pro ni co do viny stále nepříznivý stav reparovat zcela. Ta však nevyužila možnost podat dovolání (ostatně zde obtížně dostupnou) a nevyužila též svého práva eventuálně trvat na meritorním projednání věci ve smyslu §257 odst. 3 trestního řádu.
11. Je vcelku pochopitelné, proč tak stěžovatelka neučinila; kontroverzní průběh trestního řízení byl pro ni zajisté obtížný. Jednou věcí však zůstává obtížnost trestního řízení a druhou náprava jeho důsledků, jež se snad mohla především stát - ale nestala - ve sféře civilního řízení, konkrétně tedy výkonu rozhodnutí pro částku 176 214 Kč použitou údajně v rozporu s účelem dotace. Zde bylo na orgánu veřejné moci, aby zvážil svůj postup. Jsou-li nyní předmětem řízení náklady obhajoby stěžovatelky před trestními soudy, pak tyto samy o sobě zůstávají daleko spíše jen doprovodným důsledkem celého přechozího řízení, nikoliv však důvodem, proč by Ústavní soud měl otázku odškodnění stěžovatelky podle zákona č. 82/1998 Sb. znovu otevřít. V této souvislosti ostatně Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2761/11, v němž při odmítnutí ústavní stížnosti za situace, kdy byla v sázce též aplikace výluky ze zákonného odškodnění proti státu, příslušný senát argumentoval podobně. Lze tu jen zdůraznit, že konečným argumentem zůstává prostý fakt aplikace práva, neboť §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. konstatuje, že podmínky pro vznik odpovědnosti nejsou dány a to s odkazem pod čarou výslovně na ustanovení §172 odst. 2 trestního řádu (který byl ve věci jako důvod zastavení trestního stíhání použit). Měl-li by Ústavní soud opustit znění podústavního zákona a "posunout" právní kvalifikaci odškodnění stěžovatelky do roviny obecné, jak samotná stěžovatelka požaduje, pak jde o nestandardní přístup k aplikaci práva, k jehož případnému použití by musely být dány mimořádně závažné důvody. Pravidlo je jednoznačné, nevzbuzuje interpretační pochybnosti a obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, pokud podle něj v dané věci postupovaly.
12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu