ECLI:CZ:US:2012:2.US.2761.11.1
sp. zn. II. ÚS 2761/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4894/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Co 71/2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 41 C 181/2008, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); konkrétně měly soudy porušit právo na odškodnění dle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Napadená rozhodnutí vzešla ze sporu, v němž se stěžovatel po České republice -Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody, kterou mu měla způsobit nezákonným rozhodnutím a která odpovídá nákladům vynaloženým na obhajobu a náhradě za dobu strávenou ve vazbě.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že podmínky pro vznik odpovědnosti státu nejsou dány, neboť podle dle ustanovení §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nevznikne v případě zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel, ačkoliv v tomto směru poučen, nevyužil taktéž všech procesních prostředků k ochraně svých práv, když na projednání věci ve smyslu §172 odst. 4 trestního řádu netrval. Podmínka skončení trestního stíhání zprošťujícím rozsudkem či zastavením z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 1 trestního řádu nebyla splněna. Odvolací soud rozsudek potvrdil. K námitce, že trestní stíhání mělo být zastaveno z jiného důvodu, nemohl přihlížet, jelikož příslušné usnesení trestního soudu nebylo zrušeno a je v právní moci. Stěžovatel následně podal dovolání, které ovšem bylo odmítnuto, jako nepřípustné, neboť vznesené námitky nezaložily závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Soudy nižších stupňů naopak dle dovolacího soudu postupovaly v souladu se zákonem, když stran důvodu zastavení trestního stíhání vyšly z příslušného pravomocného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Domníval-li se stěžovatel, že stíhání mělo být zastaveno z důvodu pro něj příznivějšího, měl svůj názor vyjádřit v opravném prostředku proti usnesení o zastavení trestního stíhání či prohlášení, že na projednání věci trvá.
Stěžovatel považuje rozhodnutí za nepřiměřeně formalistická a ignorující možnost přímé aplikace Listiny. Poukazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 3193/10 a IV. ÚS 618/08, jimiž Ústavní soud korigoval praxi obecných soudů nepřiznávat nárok na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. těm obviněným, kteří sice byli zproštěni obžaloby, ale nevyužili možnost napadnout stížností usnesení o zahájení trestního stíhání. Jestliže je stěžovateli kladeno k tíži, že v třídenní lhůtě neprohlásil, že na projednání své trestní věci trvá, jde o srovnatelnou situaci a omezující podmínky §8 zákona č. 82/1998 Sb. jsou interpretovány způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že trvat na projednání věci bylo jeho právem, nikoliv povinností, přičemž po několika letech vazby a osmi letech a šesti měsících trestního stíhání by trvání na projednání věci považoval za absurdní. Zvlášť když by byl ohrožen stížností státního zástupce. Samotný důvod zastavení trestního stíhání je dle stěžovatele vzhledem k chráněnému zájmu, který měl být trestným činem dotčen, způsobu provedení činu, jeho okolnostem a následku pochybný - mělo se jednat o ozbrojené přepadení maskovaným pachatelem pod vážnou pohrůžkou násilí doprovázenou přiložením zbraně k hlavě pracovnice pošty a způsobením škody přesahující tři milióny korun. Stěžovatel sám navrhoval zastavit trestní stíhání dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a to vzhledem k nepřiměřeným průtahům, které v jeho kauze konstatoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku z 30. 11. 2004; od tohoto data považuje stěžovatel trestní řízení vedené proti své osobě za nezákonné. Mělo být co nejrychleji ukončeno, ne však účelově způsobem, který stěžovateli zamezí úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (nález sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123 a rozhodnutí na něj navazující). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru soudů stran interpretace běžného zákona způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Výše bylo řečeno, že stěžovatel neúspěšně žádal o náhradu škody, která mu vznikla trestním stíháním vedeným proti jeho osobě. Česká republika se vymezuje jako právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Jedním ze znaků materiálního právního státu je i jeho povinnost nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Je-li tedy povinností státu prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, musí být současně připraven nést odpovědnost za svá případná pochybení a nahradit škodu, která tím vznikne. I když jde o odpovědnost objektivní, neznamená to ale ještě, že stát bude odškodňovat obviněné ve všech případech, kdy jejich stíhání neskončilo pravomocným odsouzením. Je spravedlivé zohlednit tu množinu případů, kdy trestní stíhání bylo zahájeno a vedeno důvodně a odsouzením neskočilo jen v důsledku specifických okolností.
Stěžovatelova žádost nebyla vyslyšena s tím, že nesplnil zákonné podmínky. Trestní stíhání stěžovatele zastavil Krajský soud v Ústí nad Labem podle ustanovení §172 odst. 2 trestního řádu. To umožňuje zastavit trestní stíhání mimo jiné v případě, kdy je vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Zákon č. 82/1998 Sb. vylučuje v §12 odst. 2 písm. d) právo na náhradu škody též v případě, kdy bylo trestní stíhání zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu; poznámka pod čarou odkazuje na §172 odst. 2 trestního řádu. Pravidlo je jednoznačné, nevzbuzuje interpretační pochybnosti a obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, pokud podle něj v dané věci postupovaly. Stran důvodu zastavení stíhání byly v řízení o náhradě škody vázány rozhodnutím trestního soudu, jak s odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu vyložil dovolací soud. Ústavní soud k tomu dodává, že v rovině základních práv není garantováno jakékoliv základní právo na zahájení či zastavení trestního řízení, natož na zastavení trestního řízení z určitého specifikovaného důvodu pro obviněného více či méně akceptovatelného. Pokud stěžovatel označuje použitý důvod ukončení stíhání za "absurdní" a účelový, je to v odškodňovacím řízení pozdě a k takové námitce již nelze přihlížet. Mohl a měl v tomto směru využít procesních nástrojů, které mu pro možnost docílit příznivějšího důvodu zastavení stíhání poskytuje trestní řád.
Dle Ústavního soudu nemohla napadená rozhodnutí zasáhnout do základních práv stěžovatele ani z důvodu tvrzeného přílišného formalismu. Je sice pravda, jak stěžovatel uvádí, že Ústavní soud odmítl praxi obecných soudů požadující vyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jakožto nezbytný předpoklad úspěšného uplatnění náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Na stěžovatelem zmiňované nálezy navázal Ústavní soud aktuálně nálezem pléna, sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (http://nalus.usoud.cz), který zrušil rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009 s tím, že ustanovení §8 odst. 2, resp. 3, zákona č. 82/1998 Sb. je nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. V odůvodnění je mimo jiné konstatováno, že obecné soudy se při výkladu a aplikaci práva mají vyvarovat přepjatého formalismu. Předmětné ustanovení sice obecně vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků, avšak na tomto požadavku není za určitých podmínek možné trvat bezvýjimečně. Z nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ještě dovozovat, že se tím dotčená osoba dobrovolně vzdává svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, neboť případné vzdání se některého ze základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva". Před učiněním takového závěru musí být zřejmé, že dotyčný mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít. Třídenní lhůta k podání stížnosti je příliš krátká na to, aby bylo spravedlivé po obviněném požadovat domyšlení všech důsledků, které mohou zásadně ovlivnit jeho pozdější procesní postavení. Současně je povinnost vyčerpat opravné prostředky dána pouze pokud se jedná o opravné prostředky, které jsou dostatečné a efektivní. Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud v dané souvislosti efektivním prostředkem neshledal.
Reálie stěžovatelova případu jsou ale zcela odlišné na to, aby na něj závěry uvedeného nálezu vytýkajícího formalistický přístup bylo možno vztáhnout. V případech, kde Ústavní soud kritizoval lpění na vyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, byli stěžovatelé obvinění zproštěni, resp. bylo v té či oné fázi trestního řízení jednoznačně zjištěno, že stíhání nebylo důvodné a orgány činné v trestním řízení se jeho zahájením dopustily omylu. Nic takového v posuzované věci nenastalo. Pokračovat ve stíhání stěžovatele bylo vyhodnoceno jako neúčelné a jen proto bylo ukončeno. Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že vzhledem k závažnosti obvinění je závěr zvláštní, v řízení o náhradě škody není žádný prostor se tímto důvodem zabývat. Pokud stěžovatel byl v tomto ohledu nespokojen, měl se proti usnesení bránit procesními prostředky či na projednání věci trvat. Jeho argumenty, že by to bylo po tolika letech trestního stíhání nesmyslné, že by si tím mohl přitížit, a že se tak bál učinit ze strachu před stížností státního zástupce neodpovídají realitě právní úpravy; státní zástupce mohl stížnost podat nezávisle na postupu stěžovatele a zhoršení pozice brání ustanovení §227 trestního řádu. Smyslem možnosti trvat na projednání věci je dosažení rehabilitace, ale též otevření cesty k náhradě škody. Oproti samotnému zahájení trestního stíhání, kdy obviněný sotva myslí na vytváření prostoru pro budoucí vznesení nároku na reparaci škody, v konečné fázi trestního řízení již lze očekávat, že tímto směrem bude uvažovat. Z ničeho též nelze dovozovat, že by prostředky, jimiž mohl stěžovatel dosáhnout zastavení trestního stíhání z jiného než uplatněného důvodu, byly neefektivní. Rozhodoval by nezávislý soud a v případě pokračování v trestním stíhání by jej nešlo zastavit ze stejného důvodu, z jakého bylo zastaveno původně.
Stěžovatel v podání dále poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který k jeho stížnosti konstatoval průtahy v řízení a přiznal za ně stěžovateli finanční satisfakci. Domnívá se, že po vynesení tohoto rozsudku bylo trestní řízení nezákonné a mělo být zastaveno dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu vzhledem k objektivně zjištěným průtahům. Ani tuto námitku stěžovatele akceptovat nelze. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 487/03, U 26/31 SbNU 357). Právní řád umožňuje napravit či kompenzovat zásah do práva obviněného neodůvodněnými průtahy jinak než zastavením stíhání (např. přiměřeným snížením trestu či odškodněním za nesprávný úřední postup). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejsou průtahy v řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání, ale toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady. Současně platí totéž, co bylo řečeno výše; tuto argumentaci patřilo uplatnit v rámci rozhodování o zastavení trestního řízení, nikoliv ve sporu o odškodnění, kde je civilní soud stran důvodu ukončení trestního stíhání výrokem trestního soudu vázán.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy vyložily podmínky pro uplatnění nároku na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. v mezích ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu