ECLI:CZ:US:2022:3.US.1028.22.1
sp. zn. III. ÚS 1028/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 3, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, č. j. 18 Co 244/2021-2774, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 6. 2021, č. j. P 129/2020-2741, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy nezletilého syna Z., jehož otcem je J. S.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že právo stěžovatelky k osobnímu styku s nezletilým se nezachovává, čímž změnil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019, č. j. 16 Co 254/2018-2380 (výrok I.). Okresní soud uvedl, že "pokud byla matka dřívějším rozhodnutím z 15. 5. 2019 zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilému a bylo jí zachováno právo osobně se s ním stýkat v rozsahu výše uvedeném, není již nyní ani takto upravený styk v zájmu nezletilého. Matka byla v mezidobí pravomocně odsouzena v trestním řízení pro činy směřující proti nezletilému, kdy zjištěné důvody jí páchané trestné činnosti byly snahou uškodit zejména otci."
5. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opakovaně tudíž v odkazu na odůvodnění dřívějších rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 5. 2018, č. j. P 277/2013-2028, i Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 16 Co 254/2018, uvádí, že jednání, za které byla v minulosti v trestním řízení odsouzena, bylo toliko důvodem pro omezení styku, a nikoli pro jeho zrušení. Zdůrazňuje, že zde nebyla dána žádná nová okolnost, která by odůvodňovala vydání rozhodnutí o nezachování jejího práva na osobní styk s nezletilým. Stěžovatelka opakuje, že takové důvody nemohou vyplývat ze zprávy krizového centra, s jehož pracovníky nemá dobrý vztah, ani z údajně projeveného názoru nezletilého, že o styk s ní nemá zájem. Uvádí, že navrhovala provedení důkazu výslechem nezletilého před soudem, což ovšem obecné soudy - dle jejího názoru bez vážného důvodu - odmítly.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi, v nichž obecné soudy rozhodly, že se nezachovává právo stěžovatelky na osobní styk s nezletilým.
9. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jak již bylo řečeno, jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, jež se týkají úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat např. rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládala v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud dále v rámci vymezení obecných kritérií ústavního přezkumu věcí týkajících se péče soudu o nezletilé v souladu se svou ustálenou judikaturou [např. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019 (N 81/94 SbNU 104); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz] zdůrazňuje význam práva být spolu, jež pro rodiče a jeho dítě představuje jeden ze základních prvků rodinného života chráněného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Podle Úmluvy o právech dítěte má dále dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Z praxe Výboru pro práva dítěte (dále jen "Výbor") i z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji, byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [srov. obecný komentář Výboru č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013 CRC/C/GC/14, bod 67].
11. Z předchozí premisy tudíž vyplývá, že právo být spolu, resp. právo na styk rodiče a dítěte není právem absolutním, neboť podléhá omezením plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. Opatření, která - tak jako v nyní posuzovaném případě - právu na styk rodiče s dítětem brání, tedy představují zásah do práva na rodinný život, kterýžto zásah ovšem bude považován za ústavněprávně konformní, byl-li nezbytný a provedený v souladu se zákonem; nezbytností se přitom rozumí, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, jímž je primárně ochrana zájmu dětí.
12. Základním kamenem judikatury ve věcech rodinných je totiž zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru tak, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 22; nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015, bod 15; nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), body 25-28). Podle Výboru je koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, bod 13).
13. Polemizuje-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě styku s nezletilým, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky péče o nezletilé je s ohledem na předchozí obecné úvahy jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky, kupř. tím, že by nedostatečným způsobem vyvážily kolidující zájmy (tj. právo rodiče na styk s dítětem na straně jedné a nejlepší zájem dítěte na straně druhé), či excesivním způsobem nerespektovaly samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu, jak již bylo zmíněno, Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky pečlivě a důsledně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, obecné soudy stanovily, že se právo stěžovatelky na styk s nezletilým synem nezachovává, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly při rozhodování důraz především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte.
16. Krajský soud se přitom přesvědčivě vypořádal s námitkou, že odsuzující trestní rozsudky nepředstavovaly novou okolnost, která by odůvodňovala změnu původního rozhodnutí (srov. rozsudek krajského soudu, první a druhá věta bodu 5), jímž bylo stanoveno toliko omezení, tj. nikoliv vyloučení styku s nezletilým. Postačí zopakovat, že obecným soudům bylo při posledním rozhodnutí o úpravě styku sice známo samotné jednání, jehož se stěžovatelka měla dopustit vůči nezletilému, nebyla jim však známa jeho trestněprávní kvalifikace plynoucí z pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 3 To 371/2020-1179. Obecné soudy proto přihlédly k tomu, že stěžovatelka byla v tomto trestním řízení shledána vinnou ze zločinu týrání svěřené osoby, ohrožení výchovy dítěte a křivého obvinění. Tento postup nelze obecným soudům vytýkat, a to již s ohledem na ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., dle kterého je obecný soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin. Krajský soud též dostatečně vysvětlil, proč není nadále možné setrvat u pouhého omezení styku s nezletilým, přičemž vzal v potaz zejména změnu postoje nezletilého a trvající neempatické a nestabilní chování stěžovatelky, které má na nezletilého negativní vliv (srov. rozsudek krajského soudu, bod 5).
17. Krajský soud rovněž dostatečně odůvodnil, proč odmítl provedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu v podobě výslechu nezletilého. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhují. Judikatura Ústavního soudu v tomto ohledu rozeznává tři argumenty, kterými lze zdůvodnit neprovedení důkazu. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Důkazní návrh stěžovatelky přitom obecné soudy vyhodnotily jako nadbytečný (srov. rozsudek krajského soudu, s. 4). Pro Ústavní soud je zde podstatné, že obecné soudy zjišťovaly a braly v potaz přání nezletilého (vyjádřené před opatrovníkem), přičemž se zcela ztotožňuje s jejich závěrem, že opětovné vystavování nezletilého kontaktu se soudem by bylo vůči němu necitlivé, a to zejména s ohledem na trestněprávní souvislosti případu.
18. Lze tak shrnout, že Ústavní soud na těchto závěrech nehodlá (a vzhledem ke shora naznačenému vztahu k obecným soudům ani nemůže) cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu