ECLI:CZ:US:2022:3.US.1065.22.1
sp. zn. III. ÚS 1065/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOVIS CZ, a.s., se sídlem V Mlejnku 608/3a, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, č. j. 33 Cdo 3208/2021-248, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 130 C 16/2020-195, žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 1 548 881,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 5. 2020 do zaplacení. V řízení o odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 47 Co 80/2021-228, rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou dostatečně určitě vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
4. Stěžovatelka s takovým závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí a je přesvědčena, že je z obsahu jejího dovolání naprosto zřejmé, jaké právní otázky předložila dovolacímu soudu k řešení a tyto měl dovolací soud řešit, nikoliv je z formálních důvodů odmítnout. Stěžovatelka uvádí, že v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že uvedenou právní otázku hmotného práva dovolací soud buď vůbec neřešil, a pokud ji řešil, tak by měla být posouzena jinak. Je přesvědčena, že byla oprávněna takto alternativně přípustnost dovolání vymezit, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2904/20. Dle stěžovatelčina názoru měl dovolací soud sám posoudit, zda již stěžovatelkou vymezenou právní otázku řešil, a pokud ano, tak jakým způsobem. Absenci takového postupu považuje stěžovatelka jednoznačně za odepření přístupu k dovolacímu řízení. Stěžovatelka namítá, že z jejího slovního popisu právní otázky rovněž vyplývá, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně jak by měl právní otázku posoudit jinak. Současně nepovažuje za nutné specifikovat konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, neboť je dostačující, uvedla-li, že se při řešení moderace výše smluvní pokuty odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že se dovolací soud nezabýval jejími námitkami k neprovedení důkazů odvolacím soudem a k nerespektováním pravidel pro hodnocení důkazů včetně zákazu svévole ze strany odvolacího soudu. Je přesvědčena, že dovolací soud přehlédl část její argumentace, což mělo za následek neprojednání dovolání. Stěžovatelka uzavřela, že nesprávná interpretace o. s. ř. dovolacím soudem byla v jejím případě vadou, která je způsobilá zasáhnout do práva stěžovatelky na ústavní úrovni.
6. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
8. Jak bylo již výše naznačeno, v nyní posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení otázky hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. Předně je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241 a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Nelze tak akceptovat názor stěžovatelky, že by měl sám dovolací soud posoudit, zda již stěžovatelkou vymezenou právní otázku řešil, a pokud ano, tak jakým způsobem.
9. S nároky na dovolací řízení souvisí i povinné zastoupení advokátem, který by měl být obeznámen s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a měl by zvážit, zda jsou v jeho věci pro podání dovolání splněny všechny předpoklady. V dovolání je totiž mimo jiné nezbytné uvést dovolací důvod (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a vymezit předpoklady přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
10. Zaprvé je dovolatel povinen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Zadruhé, co do vymezení předpokladů přípustnosti, jde o výběr jedné ze čtyř situací upravených v §237 o. s. ř. V dovolání proto musí být uvedeno, o kterou z těchto situací jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části); dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem. Podrobněji se otázkou přípustnosti dovolání Ústavní soud zabýval v plenárním stanovisku [ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V něm Ústavní soud přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud, vázán právními závěry obsaženými v právě citovaném stanovisku, přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu i obsah dovolání, které si vyžádal ze spisu okresního soudu, a dospěl k závěru, že i v tomto případě postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem, když odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, v nepředložení žádné dostatečně určitě vymezené právní otázky k dovolacímu přezkumu, kterou by dovolací soud dosud neřešil, a rovněž v neuvedení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů by se měl dle stěžovatelky dovolací soud do budoucna odchýlit či se odchýlil nyní.
12. Stěžovatelkou použitou formulaci "rozhodnutí odvolacího je založeno na otázce, kterou dovolací soud buď vůbec neřešil a pokud ji řešil, tak by měla být posouzena jinak", totiž Nejvyšší soud za řádné vymezení přípustnosti dovolání nepovažoval a Ústavní soud pouze doplňuje, že ani s odkazem na citovanou judikaturu zdejšího soudu, pokud jde o akceptaci alternativního vymezení důvodů přípustnosti, nelze dát stěžovatelce za pravdu. V odkazovaném nálezu šlo totiž o situaci, kdy se konkrétní dovolatelkou vznesenou právní otázkou Nejvyšší soud skutečně dosud nezabýval, avšak současně již byla posouzena Ústavním soudem, jehož závěry však odvolací soud neakceptoval a od nichž se odchýlil. V takové situaci bylo skutečně namístě důvody přípustnosti dovolání formulovat alternativně jako řešení otázky, která dosud (dovolacím soudem) nebyla řešena, a která byla současně odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a odvolací soud se tedy skutečně odchýlil od ustálené judikatorní praxe.
13. Taková situace však nyní nenastala, a proto citované alternativní vymezení přípustnosti (nadto s následným doplněním o třetí z možných předpokladů přípustnosti, a sice, že otázka, na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, byla vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) svědčí spíše o snaze dosáhnout přezkumu Nejvyšším soudem pomocí jakéhokoliv prostředku, než o seriózním úsilí dostát nárokům na dovolání s ohledem na smysl tohoto řízení.
14. Ostatně i z obsahu dovolání a ústavní stížnosti vyplývá, že než na splnění předpokladů přípustnosti dovolání se stěžovatelka zaměřila na polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, zejména se zjištěným skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel. Ústavní soud proto připomíná, že samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady mohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pouze výjimečně, v případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (viz zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Takový přezkum by však připadal do úvahy pouze v případě, když by bylo dovolání věcně projednatelné, což v daném případě nenastalo a nadto je zjevné, že ani skutková zjištění soudů či jejich právní posouzení nelze považovat za vadné.
15. Nejvyšší soud se totiž i přes vady dovolání k námitkám v něm obsaženým vyjádřil, když shrnul podstatu vedeného sporu a uvedl, v čem spočívá rozdíl v nynější právní úpravě smluvní pokuty (§2048-2052 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a v již neplatném občanském zákoníku (§545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.), ze kterého patrně vychází stěžovatelka. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud dostatečně zjistil skutkové okolnosti prodlení stěžovatelky se zhotovením a předáním díla, rovněž prověřil existenci smluvního ujednání mezi účastníky pro případ okolnosti vyšší moci (čl. 13.2. smlouvy o dílo), a následně zcela vyloučil, že nastaly právě takové okolnosti, které by byly tímto smluvním ujednáním upraveny. Došlo-li tedy k prodlení z důvodu jiných okolností, než byly smluvním ujednáním upraveny, nebylo možné (oproti právě již neplatnému občanskému zákoníku) uplatnit výjimku z placení smluvní pokuty jen proto, že porušení smluvní povinnosti stěžovatelka nezavinila.
16. Jde-li o námitku týkající se moderačního práva, Ústavní soud doplňuje, že je může soud využít pouze v případě, že je sjednaná smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká. Takové posouzení je věcí volné úvahy soudu a odvíjí se od konkrétních okolností dané věci, které však byly dány již v okamžiku sjednání. S odkazem na četnou vlastní judikaturu Nejvyšší soud stěžovatelku upozornil, že ke skutečnostem, které nastaly až po sjednání smluvní pokuty, nelze při moderaci podle §2051 o. z. přihlédnout. Odkazovala-li tedy na tomto místě stěžovatelka na odlišnou ustálenou judikaturu dovolacího soudu, nelze akceptovat pouhé obecné odvolání na ni bez její bližší specifikace, neboť oproti stěžovatelkou odkazované věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14) nelze jí tvrzenou ustálenou judikaturu identifikovat.
17. Naopak z Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí vyplývají závěry, se kterými rozsudek odvolacího soudu zcela koresponduje. Konkrétně lze citovat například z rozsudku ze dne 31. 8.2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, ve kterém zaznělo, že "Skutečnost, zda byla smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši, proto nelze zkoumat prizmatem skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (ať už přiměřené, nebo nepřiměřené) sjednána. Z uvedeného důvodu není při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty rozhodné posouzení důvodů, které způsobily, že dlužník byl v prodlení s plněním utvrzeného dluhu, nebo přihlédnutí k okolnostem, za nichž k prodlení dlužníka došlo, případně ke skutečnostem, které přispěly nebo jinak ovlivnily dobu trvání prodlení dlužníka s plněním utvrzené povinnosti." Proto tedy skutečně nelze soudům prvního a druhého stupně vytýkat, že při rozhodování o přiměřenosti smluvní pokuty stěžovatelkou uváděné okolnosti, které měly prodlení způsobit, nezohlednily (a bylo proto nadbytečné jejich existenci zkoumat a prokazovat). Pokud soudy výši smluvní pokuty nakonec nepřiměřenou neshledaly, nebyly vůbec oprávněny moderačního práva využít, a nemohlo proto dojít ani k "vzdání se zákonné povinnosti rozhodnout o návrhu žalobkyně na moderaci smluvní pokuty, a to zcela jednostranně ve prospěch objednatele" či dokonce k přenesení moderačního práva na oprávněného.
18. Nutno tedy uzavřít, že měla-li stěžovatelka v úmyslu formulovat právní otázku ve smyslu, zda lze převést moderační oprávnění soudu na objednatele, je rozhodující, že toto v posuzované věci vůbec nenastalo a rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení takové otázky vůbec nezáviselo (§237 o. s. ř.), neboť k moderaci výše smluvní pokuty nebyly splněny předpoklady. Pro úplnost je třeba uvést, že snížil-li oprávněný sám výši smluvní pokuty, nejednalo se o přenesení moderačního práva soudu, ale o autonomní rozhodnutí, resp. projev dobré vůle jedné strany právního vztahu vůči druhé.
19. Ústavní soud uzavírá, že dovolání stěžovatelky skutečně postrádalo vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a která by zakládala přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení splnění podmínek podaného dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu