ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3208.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3208/2021-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně SOVIS CZ, a. s. , se sídlem v Hradci Králové – Třebeši, V Mlejnku 608/3a (identifikační číslo 275 32 208), zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému městu Hostinné , se sídlem v Hostinném, Náměstí 69 (identifikační číslo 002 77 908), o zaplacení 1.548.881,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2021, č. j. 47 Co 80/2021-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 47 Co 80/2021-228, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2020, č. j. 130 C 16/2020-195, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o zaplacení 1.548.881,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 5. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vycházel ze zjištění, že žalobce jako zhotovitel a žalované město jako objednatel uzavřeli dne 19. 7. 2017 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo kompletní provedení stavby „Autobusový terminál v Hostinném“. Dílo mělo být zhotoveno ve lhůtě 160 dnů od podpisu smlouvy, tj. 27. 12. 2017; fakticky bylo dokončeno a předáno 26. 3. 2018. V článku 8.1.1. smlouvy o dílo si strany sjednaly smluvní pokutu pro případ nedodržení dohodnutého termínu plnění (případně jakéhokoliv dílčího termínu) ve výši 0,2 % z dohodnuté ceny díla (bez DPH) za každý i započatý den prodlení (35.201,85 Kč denně). Ke smlouvě o dílo byly sjednány tři dodatky o změnách ceny díla z důvodů méněprací a víceprací, přičemž žádným z nich nedošlo (ačkoliv to smlouva o dílo výslovně umožňovala) ke změně (oddálení) smluveného termínu dokončení díla. Návrh dodatku č. 4, který zpracovala žalobkyně a jímž navrhla oddálení smluveného termínu dokončení díla o 109 dnů s ohledem na nepříznivé klimatické podmínky a přeložku zařízení CETIN, Rada žalovaného neschválila; proto nebyl uzavřen. Ačkoliv si účastníci ve smlouvě o dílo ošetřili i skutečnosti spadající do vyšší moci (článek 13.2. smlouvy), žádná z nich nenastala. Zápisy z kontrolních dnů, upozornění stavebního dozoru žalovaného na neplnění dílčích termínů a zápisu 103. schůze Rady města Hostinné konané 22. 12. 2017 dokladují, že žalobkyně byla v prodlení díla již v září 2017. Proto jí žalovaný neuhradil část sjednané ceny díla ve výši 1.548.881,40 Kč, naopak vůči této pohledávce uplatnil k zápočtu svoji pohledávku na smluvní pokutu. V září 2018 žalované město přehodnotilo své původní rozhodnutí neakceptovat termín realizace díla, který žalobkyně navrhla dodatkem č. 4, uznal objektivní důvody pro prodloužení termínu předání díla do 10. 2. 2018 a smluvní pokutu za prodlení od tohoto dne až do skutečného předání díla pak započetl vůči pohledávce žalobkyně z titulu doplatku ceny díla. Soudy obou stupňů tak posuzovaly zejména oprávněnost nároku žalovaného na smluvní pokutu z důvodu prodlení žalobkyně s předáním díla a platnost započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty vůči pohledávce z titulu nedoplatku ceny díla. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal oprávněným nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty, když připomněl absolutní objektivní princip, na němž je vybudována zákonná úprava smluvní pokuty (§2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/) a doplnil, že v posuzovaném případě nenastala žádná ze situací vyšší moci vyjmenovaných v článku 13.2. smlouvy o dílo. Snahu žalobce prosadit, že nezavinil opožděné přeložení metalického kabelu společnosti CETIN a že nemohl ovlivnit nepříznivé klimatické podmínky, pak označil s ohledem na smluvní ujednání, právní úpravu a skutková zjištění o průběhu díla za bezpředmětné. Stejně tak neshledal, že by prodlení se zhotovením části díla – objektu WC bylo zaviněno z důvodů na straně žalovaného. Započtení pohledávky na smluvní pokutu vůči pohledávce na doplatek ceny díla pak shledal v souladu s §1987 o. z. S odkazem na závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z., což odůvodnil tím, že smluvní pokuta není vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená a že irelevantní jsou okolnosti, které nastaly teprve po sjednání smluvní pokuty. Nadto připomněl, že žalovaný původní nárok na smluvní pokutu podstatně omezil (pokutu požaduje za kratší období).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato právní otázka hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a tato vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak“ . Namítá, že se do prodlení s dokončením a předáním díla dostala z důvodu okolností, které nezavinila, a nemohla jí proto vzniknout povinnost hradit smluvní pokutu. Za dovolacím soudem dosud neřešenou, případně takovou, která by jím měla být posouzena jinak, označuje otázku, „zda se dostala do prodlení v případě, kdy jí plnění smlouvy znemožnily jiné okolnosti, a zda na právní posouzení má vliv, zda tyto okolnosti vznikly na její straně, zda jim mohla předejít anebo je ovlivnit“. Prosazuje, že soud měl vzít v úvahu objektivní okolnosti, které zavinily prodlení a které nemohla ovlivnit. Tyto pak velmi podrobně rozebírá a vytýká odvolacímu soudu četná opomenutí ve zjišťování skutkového stavu věci. Současně se vymezuje proti závěrům odvolacího soudu o (ne)moderaci výše smluvní pokuty.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Podrobně rozebral argumentaci žalobkyně a zaujal k ní stanovisko koherentní s dosavadními závěry soudů ve věci. Upozornil, že z obsahu dovolání je zřejmé nepochopení institutu smluvní pokuty a absolutního objektivního principu, na němž je vybudován. Snahy žalobkyně o vyvinění se z placení smluvní pokuty označil za liché.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
V dovolání použitá formulace, že „ rozhodnutí odvolacího je založeno na otázce, kterou dovolací soud buď vůbec neřešil a pokud ji řešil, tak by měla být posouzena jinak“ , nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. již proto, žalobkyně v souvislosti s ní nepředkládá k dovolacímu přezkumu žádnou dostatečně určitě vymezenou právní otázku, kterou by dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, ani neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů by se měl dovolací soud pro obdobné budoucí případy odchýlit.
V čem spatřuje žalobkyně přípustnost svého dovolání nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání (§41 odst. 2 o. s. ř.); jeho podstatu tvoří námitky, že včasnost plnění znemožnily jiné okolnosti, které nezavinila a nemohla ovlivnit (tedy snaha „zprostit se“ povinnosti hradit smluvní pokutu za prodlení s dokončením a předáním díla). Žalobkyně podrobně reprodukuje skutkový stav věci a časovou osu objednávání víceprací a dokončování díla, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že skutková zjištění, z nichž vycházel, jsou nesprávná a neúplná, odmítl-li provést některé jí navržené důkazy (konkrétně oznámení změn díla a požadovaných víceprací žalovaným na Ministerstvu pro místní rozvoj nebo výslech svědka M. H.), a provedené důkazy nesprávně a nelogicky hodnotil, popř. vycházel z důkazů, které neměly dostatečnou věrohodnost ani vypovídací hodnotu (zápis schůze rady města Hostinné konané 22. 12. 2017 nebo zápisy z kontrol stavebního dozoru žalovaného). Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem, promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit; dovolací soud z něj vychází. Nadto je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ).
Nad rámec řečeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že z dovolání je zřejmé, že žalobkyně neporozuměla povaze institutu smluvní pokuty upravené v §2048 o. z. S novou úpravou občanského práva nedošlo k převzetí ustanovení §545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z něhož podpůrně vyplývalo, že dlužník není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení smluvní povinnosti nezavinil (žalobkyně se - při vědomí předchozí právní úpravy - snaží prosadit, že nezavinila porušení svých povinností, popř. že je zapříčinily vnější okolnosti). Podmínky, za kterých dlužník porušil svou smluvní povinnost, nejsou z hlediska vzniku práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty právně relevantní. Dlužník je povinen zaplatit smluvní pokutu bez ohledu na své zavinění (objektivizovaná smluvní pokuta bez možnosti liberace). Není ovšem vyloučena dohoda dlužníka a věřitele, podle níž je dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu pouze při zaviněném porušení smluvní povinnosti, eventuálně v případě úmyslného porušení smluvní povinnosti apod. Nebo naopak, lze sjednat, že dlužník není povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu, bránila-li mu ve splnění utvrzení povinnosti vis maior (srov. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1281 - 1288: J. Lasák a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 495/2018, jehož závěry k objektivnímu prodlení dlužníka a vzniku povinnosti k úhradě smluvní pokuty jsou relevantní i při aktuální právní úpravě smluvní pokuty). Odvolací soud ze závěrů dovozených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 495/2018, vycházel; dostatečně zjistil skutkové okolnosti prodlení žalobkyně se zhotovením a předáním díla včetně existence smluvního ujednání mezi účastníky pro případ okolností vyšší moci (čl. 13.2. smlouvy o dílo), kdy zcela vyloučil, že nastaly smluvně předvídané okolnosti.
Konečně ani v případě otázky moderace smluvní pokuty žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání zákonem požadovaným způsobem, namítá-li, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu „pokud fakticky uzavřel, že žalovaný jakožto objednatel byl fakticky sám oprávněn moderovat (snížit) výši smluvní pokuty …“ . Opomněla totiž uvést, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení otázky moderace smluvní pokuty napadené rozhodnutí podle jejího názoru odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z dovolací námitky se podává, že žalobkyně má za to, že odvolací soud přenesl moderační právo na žalovaného. Soudní praxe je ustálena v tom, že ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při moderaci podle §2051 o. z. přihlížet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2010, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1069/2021). Uvedeného si byl vědom i odvolací soud, když s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uvedl, že skutečnosti, které nastaly až po sjednání smluvní pokuty, tedy i žalobkyní namítané objektivní okolnosti, které vedly ke zpoždění díla, jsou z hlediska hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty irelevantní. Konstatováním, že sám žalovaný přistoupil k snížení požadované smluvní pokuty, odvolací soud nepřenesl své moderační právo na třetí osobu, pouze obiter dictum uvedl, že žalovaný značně snížil smluvní pokutu, která mu po právu náležela, jestliže uplatnil právo na její zaplacení pouze za omezenou dobu.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu