ECLI:CZ:US:2022:3.US.1078.22.1
sp. zn. III. ÚS 1078/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Marešem, advokátem se sídlem Opletalova 921/6, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 32 Co 318/2021-268, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 8. 2021, č. j. 27 P 102/2020-207, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovacích poměrů nezletilého syna M. H., jehož matkou je A. H.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") shora citovaným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilého syna s účinností od 1. 10. 2020 na částku 5 000 Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 15. dne příslušného měsíce (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž rozporuje stanovenou výši dlužného výživného. Po rekapitulaci průběhu předchozího řízení namítá, že obecné soudy měly reflektovat nedostatečnou odůvodněnost rozsudku, kterým byla schválena dohoda rodičů týkající se výživného. Uvádí, že obecné soudy nesprávně zhodnotily jeho aktuální majetkové poměry a rozporuje, že by se bezdůvodně vzdal svého předchozího příjmu. Obecným soudům též vytýká, že nevzaly v potaz jeho věk a subjektivně pociťovaný zdravotní stav. Stěžovatel dále namítá, že je v důsledku nepřiměřeně nastaveného výživného nucen přistoupit k prodeji nemovitostí ve svém vlastnictví, s čímž nesouhlasí, neboť dle jeho názoru "není možné požadovat, byť jen nepřímo, aby prodal nemovitý majetek proto, aby tak mohl i nadále hradit nadsazené výživné."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, jež neshledaly důvod pro snížení stávající vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi na částku navrhovanou stěžovatelem.
8. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné vyhodnocení jeho výsledku. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
9. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry shora citovaných soudních rozhodnutí je přitom založena toliko na nesouhlasu s výší výživného na nezletilého, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Stěžovatel totiž svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Obecné soudy přitom své závěry odůvodnily zcela odpovídajícím a přesvědčivým způsobem, takže napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl relevantní argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se obecné soudy řídily při stanovení výše výživného, resp. při zamítnutí návrhu na snížení výživného. Jejich závěry nelze považovat za nepřiléhavé či excesivní a Ústavní soud je tudíž nehodlá (a vzhledem ke svému shora vymezenému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže) rozporovat.
12. Jak vyplývá z rozhodnutí krajského soudu, které odkazuje na závěry okresního soudu, stěžovatel na konci roku 2019 disponoval částkou v hotovosti převyšující 3 000 000 Kč, z níž by byl nepochybně schopen plnit vyživovací povinnost (srov. rozsudek krajského soudu, bod 38). Obecné soudy dále přihlédly k tomu, že stěžovatel bezúplatně přenechal své partnerce pro účely jejího podnikání podíl na nemovitostech, což vyhodnotily jako bez důležitého důvodu dané vzdání se majetkového prospěchu, z nějž mohl jinak profitovat nezletilý (srov. tamtéž, bod 38). Obecným soudům nelze vytýkat ani jejich závěr, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby si zajistil jinou výdělečnou činnost, byť dočasnou, přičemž zdůraznily, že reálnou výdělečnou činnost bylo možné vzhledem ke skromnému chodu jeho studia bez obtíží navzájem zkoordinovat, resp. srovnaly přístup stěžovatele s aktivním přístupem matky nezletilého (srov. tamtéž, bod 38). Krajský soud stěžovateli rovněž vysvětlil, proč v nyní posuzovaném řízení nebylo možné přihlížet k námitkám směřujícím vůči předchozímu rozsudku, jímž byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého do výlučné péče matky a jímž byla stěžovateli stanovena vyživovací povinnost ve výši 10 000 Kč měsíčně. Ústavní soud zde toliko stručně odkazuje na přesvědčivé odůvodnění obecných soudů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 36), dle kterého "jsou tyto námitky v daném řízení naprosto bezpředmětné, neboť směřují k přezkumu předchozího pravomocného rozhodnutí, k němuž soud není oprávněn, protože mu to zákon neumožňuje."
13. Ústavní soud proto konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Krajský i okresní soud rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí nelze - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu