ECLI:CZ:US:2022:3.US.1090.22.1
sp. zn. III. ÚS 1090/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vítka, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2022, č. j. 6 Cmo 309/2021-98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 77 Cm 75/2019-88, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 77 Cm/2019-53, uložil stěžovateli povinnost k úhradě částky ve výši 46 109 294 Kč s příslušenstvím, když dospěl k závěru, že byly prokázány zákonné předpoklady pro založení závazku stěžovatele k náhradě škody ve prospěch žalobce, JUDr. Ing. I. Rotta, jednajícího jako insolvenční správce společnosti SEOMAN, a. s. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal a byl proto vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 2 061 093 Kč za podané odvolání. Namísto jeho úhrady však ve lhůtě pro zaplacení požádal o osvobození od soudních poplatků.
4. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal, když při posouzení předložených důkazů prokazujících majetkové poměry stěžovatele dospěl k závěru, že tyto neodůvodňují postup podle ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil.
6. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem vznáší obdobné námitky, jaké uplatnil již v průběhu předchozího řízení, zejména pak v jím podaném odvolání, jež doplňuje odkazy na relevantní judikaturu zdejšího soudu. Opakovaně tudíž rozporuje výtku městského soudu týkající se neuvedení majetkových poměrů manželky a majetku vloženého do svěřeneckého fondu. Zdůrazňuje, že oproti závěru obecných soudů nemohl předvídat placení takto vysokého soudního poplatku, přičemž připomíná, že byl v dané věci žalován jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti SEOMAN, a. s., a tedy nikoliv jako podnikatel. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nezohlednily, že je proti němu vedeno exekuční řízení, v jehož důsledku došlo k zablokování jeho účtu, což ovšem znamená, že by ani nebylo technicky možné provést platbu vyměřeného soudního poplatku.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V návaznosti na jinou judikaturu Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) ze dne 23. 4. 2013] pak lze rovněž dovodit, že měl-li by již Ústavní soud zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků, pak tak zásadně učiní - nejsou-li v konkrétním případě dány okolnosti, pro něž by takový postup nebyl spravedlivý - až ve chvíli, kdy obecný soud vynese rozhodnutí bezprostředně se dotýkající eventuálního úspěchu účastníka řízení, který nezaplatil soudní poplatek, tedy zpravidla v situaci, kdy obecné soudy pro nezaplacení soudního poplatku přistoupí k zastavení řízení. Taková situace ovšem zatím nenastala a stěžovatel ji ani netvrdí.
10. Rovněž v nyní posuzovaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená, nicméně nikoliv zcela vyloučená, o čemž ostatně svědčí i nálezová judikatura, na niž odkazuje stěžovatel, a jeho možnost zrušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se tudíž týká pouze zjevných excesů.
11. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547) ze dne 16. 3. 2006, nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481) ze dne 26. 9. 2007]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
12. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak (až) do jeho základních práv. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za přezkoumatelné a také dostatečně přesvědčivé.
13. Městský soud totiž především zdůraznil, že stěžovatel věrohodně neprokázal své majetkové poměry, a tedy neunesl důkazní břemeno, což odůvodnil disproporcí mezi jeho výdaji a tvrzenými jedinými příjmy (srov. usnesení městského soudu, bod 11). Městský soud se nicméně neomezil na takto prosté konstatování, ale přistoupil ke zkoumání celkových poměrů stěžovatele (zde zejména přihlédl k existenci svěřenského fondu, do něhož byly vloženy prostředky plynoucí z jeho předchozích podnikatelských aktivit), přičemž vzal v potaz též charakter sporu (tato kritéria zohledňuje rovněž komentářová literatura, srov. Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 675).
14. Městskému soudu tedy nelze vytýkat, že přihlédl k tomu, že předmět řízení, v jehož rámci stěžovatel žádá o osvobození od soudních poplatků, souvisí s podnikatelskou aktivitou stěžovatele, konkrétně s převodem obchodního podílu (srov. usnesení městského soudu, bod 13). Tyto závěry jsou - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - v souladu s předchozí nálezovou judikaturou zdejšího soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 444/18 ze dne 22. 6. 2021, nebo nález III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017). Na rozdíl od řízení směřujících k vydání citovaných nálezů totiž v nyní posuzovaném případě zdejší soud, ve shodě s obecnými soudy, neshledal přítomnost "zvlášť závažných důvodů" pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 o. s. ř. (kupř. v nálezu sp. zn. I. ÚS 444/18 ve vztahu k tomuto zákonnému kritériu Ústavní soud obecným soudům vytknul, že "nevzaly v potaz stěžovatelem tvrzenou a prokázanou významnou skutečnost, a to že není subjektem založeným za účelem vyvíjení podnikatelské činnosti nebo za účelem generování zisku, nýbrž jde o profesní stavovskou organizaci novinářů působící ve Slovenské republice, jejíž hlavním posláním je především ochrana svobody slova a možnosti svobodného šíření informací"). Obecné soudy se dostatečně vypořádaly též s námitkou směřující k nemožnosti úhrady soudního poplatku z důvodu generálního inhibitoria (srov. usnesení vrchního soudu, bod 13).
15. Lze proto uzavřít, že kritériem pro osvobození od soudních poplatků je objektivní nemožnost účastníka soudní poplatek zaplatit. Soudy však v tomto konkrétním případě neshledaly, že by tato možnost u stěžovatele nebyla dána. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá a vzhledem ke shora vymezeným obecným východiskům přezkumu ve věcech týkajících se osvobození od soudních poplatků ani nemůže zpochybňovat. Ústavní soud totiž již mnohokrát zopakoval, že mu nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu