ECLI:CZ:US:2022:3.US.110.22.1
sp. zn. III. ÚS 110/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Brigity Adámkové, 2) Václava Chramosty, 3) Hedviky Chramostové, 4) Pavly Hoškové, 5) Přemysla Junka, 6) Ivy Libichové, 7) Martiny Naušové, 8) Janety Nečasové, 9) Jiřího Nejedlého, 10) Jiřiny Nejedlé, 11) Aleše Rady, 12) Ivy Rakové, 13) Šárky Stehlíkové, všech zastoupených Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1324/2021-313, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 12 Co 8/2019-277, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s ústavním principem obsaženým v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Postačí proto uvést, že rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 34 C 177/2012-219, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") určil, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky zařízení výměníkové stanice umístěné v objektu budovy specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku.
4. K odvolání společnosti Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o. (dále jen "žalovaná") ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva k zařízení výměníkové stanice zamítl (výrok I.).
5. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelé s těmito závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž však předkládají obdobnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení. Setrvávají tudíž na názoru, že jsou nadále vlastníky zařízení předmětné výměníkové stanice, přičemž vlastnictví odvozují ze zákona a prohlášení předchozího vlastníka ze dne 21. 10. 1997. Stěžovatelé rozporují rovněž závěry Nejvyššího soudu, který označil jimi podané dovolání za nepřípustné.
7. Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Již z výše provedené rekapitulace stížnostních námitek je zřejmé, že podstatou polemiky je jen nesouhlas stěžovatelů s výkladem podústavního práva a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Jejich argumentace zůstává zcela povrchní. Byť stěžovatelé zmiňují mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používají argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování však Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
11. Ústavní soud přitom nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
12. Pro Ústavní soud je v nynější věci určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování podaného odvolání, resp. vysvětlil, proč v dané věci nelze zařízení výměníkové stanice považovat za součást bytového domu, a proč tedy stěžovatelé nejsou, resp. nestali se v souvislosti s nabytím vlastnictví k bytovým jednotkám a společných částí bytového domu jeho spoluvlastníky. Rozhodující přitom byla okolnost, že technologie výměníkové stanice slouží i jiným budovám, kterýžto aspekt zdůraznil rovněž Nejvyšší soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15; usnesení Nejvyššího soudu, s. 4). Zařízení výměníkové stanice tudíž nemohlo být považováno za součást bytového domu, jehož společné části jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelů, neboť zde chybí samostatná funkční vazba k tomuto bytovému domu, jakožto obligatorní znak součásti věci. Na tomto závěru nespatřuje zdejší soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí podaného dovolání. Stěžovatelé zde totiž řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů neztotožňují, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu