ECLI:CZ:US:2022:3.US.1155.22.1
sp. zn. III. ÚS 1155/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jan S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké nám. 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2022 č. j. 11 Tdo 6/2022-1062, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2021 č. j. 15 To 58/2021-983 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 2021 č. j. 4 T 2/2021-893, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznán vinným pod bodem 1) přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 2) zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 a 4 téhož zákona, pod bodem 3) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 téhož zákona a pod bodem 4) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 téhož zákona. Za to byl odsouzen podle §284 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o vině. Současně mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") uložena povinnost uhradit na náhradě nemajetkové újmy nezletilé poškozené částku 50 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 a 4 téhož zákona nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 téhož zákona, a za tuto trestnou činnost a za zločin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 a 4 téhož zákona, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 téhož zákona a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 téhož zákona, které zůstaly jeho rozhodnutím nedotčeny, stěžovatele odsoudil podle §186 odst. 5 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Stejně jako krajský soud stěžovateli dále uložil trest propadnutí věci a povinnost k náhradě škody nezletilé poškozené. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním opřeným o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudků, neúplnost skutkových zjištění, nevypořádání se všemi významnými okolnostmi a porušení zásady in dubio pro reo. Tvrdí extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (i právními) závěry. Má za to, že dokazování neprokazuje, že by zneužil bezbrannosti nezletilé poškozené, pokud se týká skutku pod bodem 1) rozsudku krajského soudu a že by se dopustil jednání pod bodem 3) tohoto rozsudku.
6. V podrobnostech stěžovatel odkazuje na svoji obhajobu uplatněnou v řízení a uvádí vlastní verzi průběhu skutku pod bodem 3), kvalifikovaného jako přečin nebezpečného vyhrožování vůči poškozenému B. V. Tvrdí, že celý skutek je pouze v rovině tvrzení proti tvrzení a že poškozený vypovídal nepravdivě, takže jeho vina nebyla bez rozumných pochybností prokázána. Je přesvědčený, že skutek měl být postoupen podle §222 odst. 2 tr. řádu příslušnému Městskému úřadu v H.
7. U skutku pod bodem 1) stěžovatel uvádí, že v průběhu trestního řízení vysvětloval svůj psychický stav, v němž se nacházel, přičemž není důvod, proč toto vysvětlení považovat za nepřijatelné. Dále namítá, že stav bezbrannosti ve smyslu §186 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nelze bez dalšího dovozovat z věku poškozené, ale je třeba zvažovat i další okolnosti, které vyplynuly z dokazování, přičemž tvrdí, že neměl v úmyslu nezletilou jakkoliv poškodit či jí ublížit.
8. Stěžovatel považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, přičemž poukazuje na to, že bez jeho prohlášení o vině a doznání nebyl prakticky proveden žádný relevantní usvědčující důkaz. Podle jeho přesvědčení měl soud při ukládání trestu aplikovat §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil.
14. Skutek pod bodem 1) sice krajský soud kvalifikoval jen jako přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, vrchní soud ho však z podnětu odvolání státní zástupkyně při nezměněných skutkových zjištěních právně posoudil jednak jako přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie a dále též jako zvlášť závažný zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti stěžovatel stejně jako v dovolání namítá, že stav bezbrannosti nelze bez dalšího dovozovat pouze s odkazem na věk poškozené, ale je třeba přihlédnout k dalším zjištěným okolnostem. Nejvyšší soud se s jeho námitkou řádně vypořádal odkazem na typický případ osob ve stavu bezbrannosti, jimiž jsou malé děti, které nemají dostatek znalostí a zkušeností, aby byly schopny vnímat přiměřeně nastalou situaci a pochopit, co a za jakým účelem se vlastně od nich požaduje, a domyslet důsledky takového jednání. V posuzovaném případě stěžovatel zcela jistě využil bezbrannosti své pětileté neteře, která netušila, co po ní její strýc může požadovat a nechápala pravý účel a smysl takového počínání. Tím, že stěžovatel přiměl nezletilou, zneužívaje její bezbrannosti, k obnažování, při němž ji opakovaně fotografoval, naplnil skutkovou podstatu trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jak uvedl Nejvyšší soud, pro tuto právní kvalifikaci nemá žádný význam, že se poškozená v minulosti fotila bez oblečení se svojí kamarádkou.
15. Namítá-li stěžovatel u skutku pod bodem 3), kvalifikovaného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, přičemž i zde opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, stačí odkázat na odůvodnění obou napadených rozsudků, v nichž se krajský soud i vrchní soud uplatněnými argumenty zabývaly a neshledaly je důvodnými. Řešily tak i věrohodnost poškozeného a logicky odůvodnily, proč vycházely z jeho výpovědi a nikoliv z tvrzení stěžovatele. Přihlédly přitom ke všem podstatným okolnostem případu. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněným závěrům o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, nelze nic vytknout.
16. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozeného, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ skutku uvedeného pod bodem 3) rozsudku krajského soudu.
17. Ke stěžovatelově námitce o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008; N 74/49 SbNU 119), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace nastává v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
18. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovateli byl vrchním soudem ukládán úhrnný trest za několik trestných činů v rámci trestní sazby za zvlášť závažný zločin sexuálního nátlaku v rozmezí 5 až 12 let odnětí svobody, přičemž mu byl vyměřen trest mírně nad její spodní hranicí, takže nejde o trest nepřiměřeně přísný. Dovolával-li se stěžovatel aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, pro takový postup neměly soudy splněnou zákonem stanovenou podmínku, neboť součástí prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu je i souhlas obžalovaného s právní kvalifikací skutku uvedeného v obžalobě. Jak však připomněl Nejvyšší soud, stěžovatel s právní kvalifikací skutku uvedeného pod bodem 1) nesouhlasil a soud jeho prohlášení viny ohledně tohoto skutku nepřijal.
19. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými a právními závěry, ani libovůle při ukládání trestu, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu