ECLI:CZ:US:2022:3.US.1203.22.1
sp. zn. III. ÚS 1203/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH ADVANCED TRANSPORT s. r. o., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 8 A 112/2019-40, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že rozhodnutím odboru dopravních agend Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "dopravní úřad") ze dne 10. 7. 2018 č. j. MHMP 1079835/2018 byla stěžovatelce (v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, v procesním postavení žalobkyně) uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za přestupky, za něž odpovídala v případech v tomto rozhodnutí specifikovaných, a to při poskytování služeb spočívajících v přepravě osob, souhrnně označovaných jako Uber. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí dopravního úřadu odvolání; to však bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 11. 7. 2019 č. j. 82/2019-190-TAXI/3 zamítnuto.
3. O žalobě stěžovatelky rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl (výrok I.), stěžovatelce uloženou pokutu snížil na částku 250 000 Kč (výrok II.) a nyní napadeným výrokem III. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku mimo jiné uvedl, že žádnou ze stěžovatelkou uváděných námitek neshledal důvodnou a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za úspěch stěžovatelky ve věci ani pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Přistoupil-li městský soud k moderaci stěžovatelce původně uložené pokuty, učinil tak proto, že pochybení, za něž byla stěžovatelce pokuta uložena, měla podle městského soudu povahu spíše administrativního rázu a nedotýkala se přímo práv spotřebitelů, což by městský soud hodnotil jako pochybení mnohem závažnější.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci ze strany městského soudu neshledal.
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Takovou povahu nicméně napadené rozhodnutí (resp. jeho výrok III.), vzdor přesvědčení stěžovatelky a přes její blanketní odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se omezené možnosti přezkumu rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, nemá. K uvedenému závěru (s ohledem na stížnostní argumentaci stěžovatelky) Ústavní soud vedou následující východiska.
8. Ústavní soud především konstatuje, že v daném případě nelze bez dalšího vycházet z přiměřeného použití právní úpravy [srov. k tomu §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní") hovořící pro účely správního soudnictví o přiměřeném použití zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád")], zamýšlené pro rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilním řízení. Je tomu tak i proto, že pravidla pro náhradu nákladů řízení upravuje soudní řád správní komplexně (samostatně), tedy řečeno slovy §64 s. ř. s. "nestanoví-li tento zákon jinak" [srov. k tomu také JEMELKA, Luboš. §64 (Použití občanského soudního řádu). In: JEMELKA, Luboš a kol. Soudní řád správní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 477] a není tedy třeba použít právní úpravu obsaženou v dalším právním předpisu (úprava obsažená v občanském soudním řádu by se tak například použila pro otázky dokazování před správním soudem, neboť tuto problematiku soudní řád správní sám neupravuje). Zákonodárce si tak zjevně nepřál, aby veškeré principy ovládající rozhodování o náhradě nákladů řízení, předpokládané v civilním řízení, byly automaticky použity i pro řízení před správními soudy. Ústavní soud pak tuto autonomii obou procesních předpisů odrážející vůli zákonodárce plně respektuje.
9. Nad rámec uvedeného - a toliko pro úplnost - Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelkou navrhované přiměřené použití ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. zcela neobstojí ani tehdy, pokud by Ústavní soud přistoupil na argumentační logiku stěžovatelky. Stěžovatelka totiž nebyla jen nepatrně neúspěšná: je-li z jejího hlediska kritériem úspěchu moderace jí původně uložené pokuty, tak této dosáhla jen z padesáti procent. V jejím případě přitom zjevně nešlo například o náhradu za nemajetkovou újmu, jejíž výše by závisela například na znaleckém posudku (byť stěžovatelka mimo jiné právě i na judikaturu mající za předmět náhradu nemajetkové újmy odkazuje). Stěžovatelka naopak pravidla regulující přepravu osob porušila, její žaloba (i s ohledem na žalobní argumentaci rekapitulovanou městským soudem) co do podstaty věci tak nebyla úspěšná a již proto nelze v jejím případě uvažovat ani o alespoň částečném úspěchu ve věci samé ve smyslu odkazovaného ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Na uvedeném pak podle Ústavního soudu nemůže ničeho změnit ani okolnost, že samotná výše stěžovatelce původně uložené sankce byla moderována na základě následné úvahy soudu.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozsudkem (jeho výrokem III.) nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto její ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu