ECLI:CZ:US:2022:3.US.1218.22.1
sp. zn. III. ÚS 1218/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. C., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2022 č. j. 29 Co 63,64/2022-692 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. prosince 2021 č. j. 41 P 183/2012-645, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) M. M. a 2) nezletilého M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 41 P 183/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 4. 12. 2018 č. j. 41 P 183/2012-461 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 4. 2019 č. j. 29 Co 116/2019-494 byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatele (dále také jen "otec") bude od pondělí lichého týdne od zahájení školního vyučování do pondělí sudého týdne do zahájení školního vyučování, v péči první vedlejší účastnice (dále jen "matka") bude od pondělí sudého týdne od zahájení školního vyučování do pondělí lichého týdne do zahájení školního vyučování. Dále pak byla upravena péče o nezletilého v době svátků a školních prázdnin a povinnost obou rodičů přispívat na výživu nezletilého.
3. Citované rozsudky obvodního soudu a městského soudu napadla M. ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 2439/19 odmítnuta.
4. Stěžovatel se návrhy doručenými obvodnímu soudu dne 10. 5. 2021 a 20. 7. 2021 domáhal výkonu shora uvedených rozhodnutí s tím, že matka dne 2. 4. 2021 odňala nezletilého z jeho péče, a od té doby aktivně zamezuje jakémukoli kontaktu stěžovatele s nezletilým.
5. Usnesením ze dne 13. 12. 2021 č. j. 41 P 183/2012-645 obvodní soud návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí zamítl (I. a II. výrok), uložil každému z rodičů povinnost nahradit státu náklady řízení (III. a IV. výrok) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí jsou nedůvodné; nezletilý dlouhodobě uvádí, že se u stěžovatele necítí dobře, bojí se ho, velmi trpí rodinnou situací. Direktivní přístup stěžovatele ve výchově nezletilého, včetně používání fyzických trestů při učení, vedl k narušení vztahu nezletilého ke stěžovateli, jde o vztah výrazně negativní, nezletilý nemá ke stěžovateli důvěru a vnímá ho jako zdroj ohrožení. Obvodní soud uzavřel, že matka postupovala legitimně a péče stěžovatele o nezletilého nebyla realizována, neboť ze znaleckých závěrů vyplynulo, že v péči stěžovatele se nezletilý necítí bezpečně, stěžovatele se obává, znalci doporučili styk stěžovatele s nezletilým pouze za přítomnosti třetí osoby.
6. Městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil, když měl za prokázané, že v současné době styk stěžovatele s nezletilým není v nejlepším zájmu dítěte a matka nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to ani přes odpovídající snahu, proto nejsou splněny podmínky stanovené zákonem pro postup podle §501 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.").
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že obecné soudy zůstaly zcela nečinné k jednání matky nerespektující rozhodnutí soudu, její svévolné protiprávní jednání dokonce označily za legitimní. Tak jako v řízení před městským soudem stěžovatel namítá, že ve vykonávacím řízení byl zcela nadbytečně vypracován znalecký posudek, který byl soudu doručen v prosinci 2021, soud však v rozporu s §19 z. ř. s. nenařídil jednání, při kterém by se stěžovatel mohl k závěrům znaleckého posudku vyjádřit. Při ústním jednání dne 13. 4. 2022 v řízení o změně výchovy obvodní soud přitom výslovně uvedl, že vyhoví návrhu právního zástupce stěžovatele na výslech znalců. Podle stěžovatele není důvodu, proč by v řízení o změně úpravy poměrů měl být jiný procesní postup soudu než ve vykonávacím řízení. Tím, že obvodní soud nenařídil jednání, odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Ani odůvodnění městského soudu, který odkazoval na historickou judikaturu Nejvyššího soudu Československé republiky, není případné. Stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1929/21 či usnesení ze dne 20. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3214/21, s nimiž je postup obecných soudů, jež legitimizují protiprávní jednání matky, v rozporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako protiústavní.
11. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Usnesení obvodního i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud má naopak za to, že obvodní soud i městský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj shodný závěr, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení výzvy ke splnění povinnosti (§501 z. ř. s.) či pro odnětí dítěte (§504 z. ř. s.).
12. Obvodní soud vycházel ve svých závěrech ze zprávy opatrovníka, základní školy, kterou nezletilý navštěvuje, a zejména ze znaleckého posudku. Obvodní soud odůvodnil nezbytnost přistoupit k doplnění dokazování provedením znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie potřebou objektivně posoudit situaci v rodině a rozhodnout v zájmu nezletilého při neschopnosti rodičů dohodnout se. Podle závěrů znaleckého posudku je nezletilý zvýšeně ohrožen v dalším vývoji v rámci dlouhodobě trvajícího konfliktu rodičů, do kterého je dlouhodobě zatahován, jedná se o psychicky týrané dítě a je namístě zvážit soudní dohled nad jeho výchovou. Znalkyně konstatovaly, že od vypracování znaleckých posudků v roce 2016 a 2018 došlo ke zhoršení vztahu nezletilého k otci, podle vnímání nezletilého otec do rodiny nepatří, vztah nezletilého k otci je výrazně negativní, nezletilý nemá k otci důvěru, vnímá jej jako zdroj ohrožení, největší výhrady má k direktivnímu stylu ve výchově, k otci je zvýšeně kritický, vadí mu nedůvodné fyzické tresty ze strany otce a kontakt s ním odmítá. K matce má nezletilý navázánu pozitivní a bezpečnou vazbu. Znalkyně uvedly, že pro nezletilého je nezbytné i s ohledem na ADHD klidné výchovné prostředí s laskavým a důsledným přístupem, otcův direktivní přístup ve výchově nezletilého včetně používání fyzických trestů při učení je naprosto nevhodný a vedl k narušení vztahu syna k otci. Střídavá péče podle znalkyň není aktuálně vhodná, neboť nezletilý zcela odmítá kontakty s otcem, především z důvodu otcova nevhodného výchovného působení, nezletilý připouští kontakt pouze bez přespání. Znalkyně mají za nutnou terapii mezi nezletilým a otcem a spolupráci mezi rodiči na jednotném přístupu.
13. Dospěl-li na základě shora popsaných důkazů obvodní soud k závěru, že matka postupovala legitimně, a návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí zamítl, nelze tomuto jeho postupu z hlediska ústavnosti ničeho vytknout. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že výkon rozhodnutí podle §501 a násl. z. ř. s. nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti rodiče, jejíž splnění není zcela v jeho moci (v důsledku záporného postoje samotných nezletilých dětí), resp., jejíž nesplnění sám vědomě nezapříčinil [srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253) dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Také v nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91) Ústavní soud zdůraznil, že nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. V nyní posuzované věci obvodní soud s odkazem na závěry znaleckého zkoumání svůj závěr o nedůvodnosti návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí ústavně souladným způsobem odůvodnil. Naopak odkaz stěžovatele na nález ze dne 22. 12. 200 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 není případný, neboť se netýkal výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé, nýbrž rozhodování o svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, a zásah do práv účastníků byl Ústavním soudem shledán v tom, že krajský soud neupravil žádným způsobem styk otce s nezletilým.
14. Namítá-li stěžovatel, že obvodní soud pochybil, když nenařídil ve věci jednání, při kterém by umožnil stěžovateli vyjádřit se k závěrům znaleckého posudku, je nutno konstatovat, že §19 z. ř. s., jehož se stěžovatel dovolává, se týká projednání věci samé; v nyní posuzované věci se stěžovatel domáhal výkonu rozhodnutí, kdy soud usnesením o nařízení odnětí dítěte vykonává rozhodnutí meritorní, tedy rozsudek, kterým byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů. Podle §253 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se použije podpůrně (§1 odst. 3 z. ř. s.), platí, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvedené však neznamená, že by soud neměl povinnost seznámit stěžovatele s v řízení provedenými důkazy. V posuzované věci obvodní soud pochybil, když znalecký posudek stěžovateli (stejně jako ostatním účastníkům) zaslal až spolu s usnesením, kterým návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí zamítl. Pro danou věc je však podstatné, že obvodní soud, nepochybně právě na základě závěrů znaleckého posudku současně (usnesením ze dne 16. 12. 2021 č. j. 41 P 183/2012-651) zahájil řízení ve věcech změny výchovy nezletilého (č. j. 59 P a Nc 385/2021) a stanovení soudního dohledu (č. j. 59 P a Nc 386/2021). Jinými slovy, závěry znaleckého posudku jednoznačně odmítly dosud nastavený model péče o nezletilého (střídavá výchova), jehož výkonu se stěžovatel domáhal, soud proto s ohledem na nejlepší zájem dítěte takový návrh stěžovatele zamítl, přičemž zahájil sám řízení ve věci změny výchovy. V tomto řízení bude stěžovateli umožněno se k závěrům znaleckého posudku vyjádřit, ostatně z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že při jednání dne 13. 4. 2022 předseda senátu odročil jednání na 1. 6. 2022 (jednání bylo dále odročeno na 19. 8. 2022) za účelem výslechu znalců, z toho důvodu stěžovatel dne 5. 5. 2022 předložil soudu podklady pro doplnění znaleckého posudku.
15. Jakkoli tedy obvodní soud pochybil, když před vydáním svého usnesení o zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí neseznámil stěžovatele se závěry znaleckého posudku, s ohledem na shora uvedené nedopěl Ústavní soud k závěru, že by bylo postupem soudu zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Ústavní soud připomíná, že i v případě, kdy shledá porušení norem podústavního práva, zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo), přičemž ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí tak může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k (málo významnému) porušení procesního práva [srov. nález ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)]. K uvedenému přistupuje skutečnost, že stěžovatel, který byl seznámen s obsahem znaleckého posudku současně s obsahem napadeného usnesení obvodního soudu, mohl vyjádřit své námitky v odvolacím řízení, což také učinil, když ve svém odvolání ze dne 10. 1. 2022 (stejně jako v ústavní stížnosti) označil znalecké posudky za zcela nadbytečné, namítl, že mu nebyla dána možnost se k nim vyjádřit, a nesouhlasil s postupem obvodního soudu, který ve věci nenařídil jednání.
16. Z výše popsaných důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu