ECLI:CZ:US:2022:3.US.1231.22.1
sp. zn. III. ÚS 1231/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Radmily Podlasové, právně zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 11/2022-783 ze dne 17. 2. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2021 č. j. 39 Cm 144/2014-760 ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. rozhodl o zrušení směnečného platebního rozkazu ze dne 15. 12. 2014 č. j. 39 Cm 144/2014-39 vůči žalované (stěžovatelka), v bodě II. výroku uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 463 519,96 Kč, v bodě III. výroku uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 13 349,83 Kč a v bodě IV. výroku opravil bod I. výroku.
3. Žalobce ve včas podaném odvolání proti bodu II. výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, navrhl odvolacímu soudu, aby v uvedeném rozsahu rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek změnil. Uvedl, že nečiní sporným, že v případě úspěchu ve věci má účastník právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu však nelze považovat za absolutní a lze ji přiznat jen ve vztahu k úkonům potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Náhradu nelze přiznat za každý formálně uplatněný úkon právní služby.
4. Na základě tohoto odvolání změnil odvolací soud výši náhrady nákladů řízení na částku 357 677,38 Kč. Zabýval se zejména nezbytností a účelností jednotlivých vyčíslených položek.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepostupoval správně, když snížil náhradu nákladů řízení a tvrdí, že jednotlivé úkony a částky byly tímto soudem posouzeny nesprávně. Žádá, aby se Ústavní soud zabýval otázkou nepřiznaných nákladů řízení, režijního paušálu a cestovného, když práce, za kterou jsou účtovány, byla provedena, stejně tak cesty ke Krajskému soudu v Hradci Králové byly za účelem studia spisu, ke kterému neměla právní zástupkyně stěžovatelky jiný přístup, než prostřednictvím informačního oddělení soudu, byly vykonány. Nejednalo se o neúčelné cesty.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru či dohledu nad jejich rozhodovací činností. K realizaci svých pravomocí může přistoupit, pouze pokud obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, aniž by respektovaly ústavní pořádek České republiky, včetně relevantních mezinárodních závazků právní povahy. Proto Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
8. Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím o nákladech řízení zdrženlivý. Přestože rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení obvykle nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, takže i v tomto případě je nutno respektovat ústavně zaručená práva účastníků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163)]. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí odpovídat průběhu a výsledku řízení. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti, však způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14 ).
9. Jde-li o nyní posuzovanou věc, žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává. Odvolací soud se neztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně ohledně vyčíslení výše náhrady nákladů řízení, jež byla přiznána stěžovatelce, a své rozhodnutí v tomto směru náležitě odůvodnil. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu ve věcech nákladů řízení je zcela zjevné, že přezkoumávat jednotlivé položky těchto nákladů, když argumentace stěžovatelky postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr, by znamenalo zkoumat správnost tohoto rozhodnutí, což, jak je výše uvedeno, Ústavní soud vylučuje.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu