ECLI:CZ:US:2022:3.US.126.22.1
sp. zn. III. ÚS 126/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Webera, právně zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti jinému zásahu Okresního soudu Plzeň-jih, spočívajícímu v nepřihlížení k odvolání stěžovatele v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih ve věci sp. zn. 11 C 309/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá přezkoumání postupu Okresního soudu Plzeň-jih ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 309/2019, spočívajícího v nepřihlížení k odvolání stěžovatele, podaného dne 10. 11. 2021 proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. 9. 2021 č. j. 11 C 309/2019-200. Uvedeným postupem mělo být porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud okresnímu soudu zakázal pokračovat v zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu a přikázal projednat stěžovatelovo odvolání, resp. předat toto odvolání nadřízenému soudu.
2. Konkrétní pochybení soudu spočívá podle stěžovatele v tom, že podání (odvolání) v rozporu se skutečností nepovažoval za opatřené zaručeným elektronickým podpisem, a k podání tedy nepřihlížel, ačkoliv tak učinit měl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 10. 11. 2021 podal jako žalovaný odvolání v elektronické podobě proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2021 č. j. 11 C 309/2019-200, které opatřil elektronickým zaručeným podpisem. Prostřednictvím přípisu Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 11. 2021 byl stěžovatel vyzván k předložení originálu odvolání, neboť dle soudu nebylo jeho podání opatřeno elektronickým zaručeným podpisem. Na to stěžovatel reagoval podáním ze dne 14. 11. 2021, kterým opětovně odvolání zaslal soudu, a dále podáním ze stejného dne, kde doložil platný certifikát o digitálním podpisu z podání ze dne 10. 11. 2021. Dne 10. 1. 2022 byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že jeho odvolání nebylo opatřeno elektronickým zaručeným podpisem a vzhledem k tomu, že nebylo v zákonem stanovené lhůtě tří dnů doplněno originálem podání shodného znění, nebude k němu soudem přihlíženo. Stěžovatel podává tuto ústavní stížnost z opatrnosti, neboť ze strany Okresního soudu Plzeň-jih zatím nebyl vyrozuměn o žádném jiném dalším postupu.
4. Ústavní soud se předně musel zabývat samotnými předpoklady projednání ústavní stížnosti a shledal, že tyto naplněny nejsou, a to ze stejného důvodu jako v jiné podobné věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 112/22, která byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta dne 28. 3. 2022.
5. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Tímto jiným zásahem může být i nečinnost soudu spočívající v průtazích, které ve své podstatě porušují právo stěžovatele na projednání věci v přiměřeném čase a (v tomto případě) i právo stěžovatele na faktický přístup k soudu druhého stupně.
6. Ústavní stížnost je ovšem nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je toliko krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
7. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby prvostupňovému soudu přikázal jednat, tedy projednat odvolání, resp. předat toto odvolání nadřízenému soudu.
8. K takovému zásahu do probíhajícího řízení však není za současné procesní situace Ústavní soud oprávněn, neboť kvalifikovaným prostředkem k ochraně práva stěžovatele je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů [(dále jen "zákon o soudech a soudcích"); srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16]. V této rovině stěžovatel neprokázal ani netvrdil, že by uvedený prostředek ochrany práva vyčerpal před tím, než se na Ústavní soud obrátil.
9. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel nedostál podmínkám zásady subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti. Jeho návrh je tak nepřípustný, neboť ve věci nebyly dosud neuplatněny žádné opravné procesní prostředky, které jsou stěžovateli k dispozici. Ústavní soud tak konstatuje, že návrh stěžovatele považuje za nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a jako takový jej odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj