ECLI:CZ:US:2022:3.US.1276.22.1
sp. zn. III. ÚS 1276/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Technické služby Hostivice, se sídlem Jiráskova 100, Hostivice, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, č. j. 23 Cdo 1374/2021-252, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, cˇ. j. 21 Co 71/2018-229, rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 10. 2019, cˇ. j. 8 C 37/2017-204, a usneseni´ Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, cˇ. j. 21 Co 71/2018-155, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, neboť účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o zaplacení částek ve výši 588 060 Kč s příslušenstvím a dále ve výši 1 200 Kč za náklady spojené s uplatněním pohledávky, jichž se vůči stěžovatelce domáhala společnost ASIO, spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně").
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným a v pořadí již druhým rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedené částky (výrok I.) a současně jí stanovil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 263 994 Kč (výrok II.). Okresní soud takto rozhodl po kasačním zásahu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jenž v záhlaví citovaným usnesením zrušil předchozí rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 8 C 37/2017-120.
5. Okresní soud se předně řídil závazným právním názorem krajského soudu, že vztah mezi žalobkyní, která je podnikatelkou, a stěžovatelkou, která je příspěvkovou organizací zřízenou územně samosprávnou jednotkou, založený smlouvou o dílo ze dne 1. 8. 2013, související s uspokojováním veřejných potřeb, konkrétně s přípravou vybudování čistírny odpadních vod, je obchodním závazkovým vztahem podle ustanovení §261 odst. 2 zákona č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Potvrdil, že promlčení se proto řídí obchodním zákoníkem, podle kterého je promlčecí doba čtyřletá. Okresní soud tedy navzdory odlišnému názoru stěžovatelky uzavřel, že nárok uplatněný žalobou ze dne 26. 1. 2017, týkající se pohledávky splatné ke dni 29. 11. 2013, nebyl promlčen.
6. Ke kompenzační námitce stěžovatelky okresní soud uvedl, že o nároku na zaplacení ceny díla podle jiné smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 8. 4. 2014 probíhá při uplatnění obdobné obrany stěžovatelky u soudu I. stupně řízení vedené pod sp. zn. 7 C 84/2017, kde již bylo provedeno rozsáhlé dokazování, přičemž věc doposud nebyla skončena. Okresní soud přitom označil pohledávky, jejichž započtení se stěžovatelka dovolávala v nyní posuzovaném řízení, za nejisté podle ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a tedy k započtení nezpůsobilé.
7. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Nezabýval se přitom námitkou promlčení, neboť tu vyřešil již ve shora uvedeném zrušujícím usnesení, na něž pro stručnost toliko odkázal. Co se týká kompenzační námitky, krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu "že pohledávky žalovaného, dokonce jen navržené, nikoliv řádně uplatněné, k započtení z titulu slevy z ceny díla ve výši 7 293 000 Kč a z titulu smluvní pokuty ve výši 17 520 000 Kč způsobilé k započtení nejsou, neboť se jedná o pohledávky nejisté a neurčité, a zápočet v takovém případě vylučuje (sic!) ust. §187 odst. 2 o.z." Krajský soud zdůraznil, že ke zjištění existence a výše těchto pohledávek by bylo nutné provést rozsáhlé dokazování, které by ovšem nepřiměřeně prodlužovalo řízení o pohledávce žalobkyně, jež byla v řízení bez jakýchkoliv pochybností prokázána.
8. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné.
9. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, jakou uplatnila již v průběhu předchozího řízení, tj. zejména v jí podaném odvolání a dovolání. Opětovně tudíž namítá, že soudy nesprávně aplikovaly na vztah mezi účastníky řízení obchodní zákoník, namísto zákoníku občanského. Vyjadřuje přesvědčení, že aplikace ustanovení §261 odst. 2 obchodního zákoníku na posuzovaný závazkový vztah účastníků řízení je nesprávná. Stěžovatelka dále napadá závěr týkající se započtení pohledávek, přičemž zejména poukazuje na to, že okresní soud k tomuto závěru dospěl, aniž by vůbec projednal stěžovatelkou uplatněné námitky.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutích v něm vydaných) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Ke stížnostní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že tato neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když setrvává pouze na stěžovatelkou preferované výkladové variantě jednotlivých pro věc relevantních ustanovení podústavního práva, s níž se ovšem obecné soudy neztotožnily a své závěry - podle Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem - vysvětlily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že povinnost ústavněprávní argumentace není naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není.
13. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovatelkou namítané svévole,
nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
14. Toliko stručně postačí uvést, že obecné soudy neměly v daném případě pochybnosti o tom, že vztah mezi účastníky řízení je vztahem obchodněprávním, když předně odkázaly na ustanovení §261 odst. 2 obchodního zákoníku (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9). Námitka stěžovatelky stran aplikace tříleté promlčecí lhůty předvídané občanskoprávní úpravou byla dále vyvrácena Nejvyšším soudem, který zdůraznil (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2), že stěžovatelka "přehlíží, že odvolací soud mimo jiné vyšel ze zjištění, že ve smlouvě uzavřené účastnicemi dne 1. 8. 2013 bylo uvedeno, že je uzavřena podle §536 a násl. obchodního zákoníku a v souladu s obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Smlouva obsahovala dále text: "Není-li smlouvou stanoveno jinak, řídí se vztahy mezi stranami ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb." (viz bod 11 napadeného rozsudku)."
15. Ústavní soud přisvědčuje rovněž způsobu vypořádání kompenzační námitky, který považuje za souladný se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož se v průběhu řízení dovolával rovněž stěžovatel. Z tohoto rozsudku vyplývá, že jeví-li se aktivní pohledávka (tzn. pohledávka užitá žalovanou stěžovatelkou k započtení) jako objektivně sporná, tj. má-li žalobkyně proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší i složitější dokazování, jedná se o pohledávku spornou, a tedy nezpůsobilou k započtení. Obecným soudům tak nelze vytýkat, že s ohledem na rozsah dokazování ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 84/2017, v níž je rozhodováno mj. o pohledávkách stěžovatelky vůči žalobkyni a v níž se v době rozhodování krajského soudu nadále řešila otázka existence a rozsahu vad díla, uzavřely, že pohledávky stěžovatelky nejsou v nyní posuzovaném řízení způsobilé k započtení.
16. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu