ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1374.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1374/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ASIO TECH, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Kšírova 552/45, identifikační číslo osoby 48910848, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machalové 1247/41, proti žalované Technické služby Hostivice, se sídlem v Hostivicích, Jiráskova 100, identifikační číslo osoby 00875210, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení částek 588 060 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 37/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 71/2020-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně vymezila přípustnost dovolání položením dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně předně zpochybňuje správnost právního posouzení režimu závazkového vztahu mezi účastnicemi, jak jej učinil odvolací soud, prostřednictvím první otázky, zda se závazkový vztah vzniklý mezi příspěvkovou organizací zřízenou samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb řídí obchodním zákoníkem. Svou argumentaci staví na závěru vysloveném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2627/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) . Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od tohoto rozsudku, pokud v posuzované věci vyložil §261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013 Sb. (dále jen „obch. zák.“), tak, že jde o tzv. relativní obchod druhého typu. Žalobkyně přehlíží, že odvolací soud mimo jiné vyšel ze zjištění, že ve smlouvě uzavřené účastnicemi dne 1. 8. 2013 bylo uvedeno, že je uzavřena podle §536 a násl. obchodního zákoníku a v souladu s obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Smlouva obsahovala dále text: „Není-li smlouvou stanoveno jinak, řídí se vztahy mezi stranami ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb.“ (viz bod 11 napadeného rozsudku). Odvolací soud v usnesení ze dne 31. 10. 2018, č. j. 21 Co 71/2018-155, kterým zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a na jehož zdůvodnění pro stručnost v bodě 24 napadeného rozsudku odkázal, vysvětlil nejen to, proč jde o relativní obchod druhého typu, nýbrž také to, proč nepovažuje za správné závěry soudu prvního stupně o neplatnosti dohody účastnic o podřízení jejich vztahu obchodnímu zákoníku podle §262 odst. 1 obch. zák. Přestože odvolací soud výslovně neuvedl, že toto posouzení dodává, jako posouzení další právní otázky, která sama o sobě vede k shodnému závěru o tom, že právní vztah účastnic se řídí obchodněprávní úpravou (účinnou do 31. 12. 2013), nelze z kontextuálního hlediska dospět k jinému závěru, protože jinak by výše citované skutkové zjištění, jakož i právní posouzení, resp. to, že k uvedenému vůbec přistoupil, nedávalo smysl.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020].
Uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech posuzované věci, protože závěr o existenci platné dohody o podřízení právního vztahu obchodněprávnímu režimu podle §262 odst. 1 obch. zák. žalovaná nezpochybnila. První otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je pohledávka žalované nejistá a neurčitá a zda její prokazování by bylo pro dané řízení zatěžující a řízení zdržovalo, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že smyslem a účelem §1987 odst. 2 o. z. je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020).
Od výše citovaných judikaturních závěrů se přitom odvolací soud neodchýlil, pokud shledal pohledávku uplatněnou žalovanou k započtení jako nejistou a neurčitou, a tudíž nezpůsobilou přivodit zánik žalobou uplatněné pasivní pohledávky. Poukazuje-li žalovaná na některé pasáže z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, nečiní tak v poměrech posuzované věci přiléhavě. Přehlíží zejména to, že právní závěr o objektivní spornosti aktivní pohledávky odvolací soud buduje na tom, že žalobkyně má proti aktivní pohledávce žalované relevantní věcné argumenty a zjištění (prokázání) této pohledávky, co do důvodu a výše, vyžaduje rozsáhlejší dokazování (které probíhá u procesního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 84/2017), jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Kromě toho, bez ohledu na žalovanou zdůrazňovanou „provázanost“ pohledávek, ze skutkového základu sporu vyplývá, že obě pohledávky (aktivní i pasivní) nevycházejí ze stejného právního vztahu.
Vzhledem k výše rozvedeným důvodům dovolací soud dodává, že neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva dovolatelky na spravedlivý proces, když toto právo představuje garanci určitého zákonem stanoveného postupu při domáhání se ochrany práv, nelze ho však chápat jako jakousi apriorní záruku úspěšného výsledku řízení pro dovolatele, jelikož (pochopitelně) neexistuje právo účastníka na úspěch v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2493/18, nebo ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2405/18).
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu