ECLI:CZ:US:2022:3.US.1298.22.1
sp. zn. III. ÚS 1298/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Soukupové, zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 2948/2021-320, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, cˇ. j. 11 Co 417/2020-273, a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2020, cˇ. j. 27 C 85/2017-246, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, neboť účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč, jíž se stěžovatelka domáhala vůči státu z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 96/2000 a exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 74 EXE 1200/2015. Stěžovatelka vzala žalobu částečně zpět co do částky 85 000 Kč.
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 85 000 Kč (výrok I.) a současně zamítl žalobu co do zbývající částky ve výši 915 000 Kč (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok III.).
5. K odvolání stěžovatelky směřujícímu vůči výrokům II. a III. rozhodnutí nalézacího soudu ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.).
6. Dovolání stěžovatelky, směřující proti rozhodnutím městského i obvodního soudu, bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu vypořádáno tak, že řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu se zastavuje (výrok I.) a dovolání proti rozsudku městského soudu se odmítá pro nepřípustnost (výrok II.).
7. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, která ovšem - řečeno rovnou - postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Její podstatou je totiž toliko shrnutí předchozího řízení, přičemž tvrzené protiústavnosti (srov. s. 4 ústavní stížnosti) stěžovatelka zastřešuje pouze obecnými odkazy na shora uvedená ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutích v něm vydaných) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke stížnosti stěžovatelky Ústavní soud opětovně uvádí, že tato neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když setrvává pouze na stěžovatelkou preferované výkladové variantě jednotlivých pro věc relevantních ustanovení podústavního práva, s níž se ovšem obecné soudy neztotožnily a své závěry - podle Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem - vysvětlily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že povinnost ústavněprávní argumentace není naplněna, je-li namítána pouze věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není.
11. S námitkami stěžovatelky se přitom obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jejich rozhodnutí tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné a stěžovatelkou namítané svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
12. Ústavní soud proto jen stručně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, z nichž se podává, že stěžovatelčin nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 96/2000 byl promlčen (srov. rozsudek městského soudu, bod 12), kterýžto závěr, související se samostatným posuzováním běhu promlčecí lhůty pro nalézací řízení a exekuční řízení, je souladný též s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2). Nárok uplatněný ve vztahu k exekučnímu řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 74 EXE 1200/2015 pak obecné soudy zamítly s odůvodněním, že "délka exekučního řízení byla odvislá od doby, kdy žalobkyně v pozici povinné exekuovanou částku zaplatí, k čemuž došlo teprve 31. 1. 2017" (srov. rozsudek městského soudu, bod 13). Za těchto okolností se tudíž závěr obecných soudů, že v jimi posuzovaném exekučním řízení, trvajícím od podání návrhu dne 25. 3. 2015 do 2. 10. 2017, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jeví jako zcela přesvědčivý.
13. Jak již bylo naznačeno výše, protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu