ECLI:CZ:US:2022:3.US.13.22.1
sp. zn. III. ÚS 13/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti A. J., zastoupené Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021, č. j. 5 Tdo 566/2021-2576, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2020, č. j. 9 To 546/2019-2486 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 3 T 6/2019-2451, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznána vinnou pokračujícím přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), poté, co městský soud nejprve podle §45 odst. 1 tr. zákoníku částečně zrušil ohledně stěžovatelky rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to ve výroku o vině pokračujícím přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu, jakož i v navazujících výrocích, které mají ve zrušené části rozsudku podklad. Trestné činnosti se měla dopustit stručně řečeno tím, že minimálně od května roku 2012 do května roku 2016 bez oprávnění k poskytování sociálních služeb v pronajatých domech provozovala zařízení, ve kterých byla minimálně 52 klientům nepřetržitě poskytována sociální a zdravotní péče. Klienty stěžovatelkou provozovaného centra (dále jen "centrum") byly osoby, které byly z důvodu věku a zdravotního stavu odkázány plně na pomoc ošetřujícího personálu. Stěžovatelka sama, jako fyzická osoba, nebo jako statutární orgán spolku X, uzavírala pracovní smlouvy či dohody o provedení práce s pracovníky, kteří pro centrum vykonávali práci asistenta sociálních služeb. Přitom si byla dle závěrů soudů vědoma toho, že nemá patřičné oprávnění k poskytování zdravotních a sociálních služeb, a že podniká pouze na základě svého živnostenského oprávnění, přičemž jako předmět podnikání má uvedeno výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, a to poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu. Dle závěrů soudů stěžovatelka vybírala důchody a příspěvky na péči jednotlivých klientů a v hotovosti vyplácela zaměstnance.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud jako soud odvolací podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") částečně zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově uložil stěžovatelce společný trest odnětí svobody podle §251 odst. 1 tr. řádu za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále krajský soud rovněž stěžovatelce uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, který omezil na zákaz poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), a zákaz poskytování zdravotních služeb včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), a to na dobu 3 let.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že pokud Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") jako oznamovatel údajné trestné činnosti stěžovatelky dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky došlo k porušení podmínky zákona o sociálních službách (§107 upravující neoprávněné poskytování sociálních služeb), zjištěný skutek by měl být posouzen jako správní delikt a nikoliv trestný čin, o čemž dle stěžovatelčina názoru svědčí i praxe krajského úřadu. Stěžovatelka namítá, že napadená soudní rozhodnutí obsahují extrémní rozpory skutkových zjištění s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo dle jejího názoru ze strany obecných soudů k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Uvádí, že soudy v trestní věci vedené proti ní zcela odhlédly od zásady subsidiarity trestní represe, přičemž připomíná, že trestní sankce má být použita až jako krajní prostředek (ultima ratio). Je toho názoru, že jí byl za společensky neškodlivé jednání uložen nepřiměřeně tvrdý trest. Odkazuje na čl. 2 odst. 3 Listiny, který stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a uvádí, že nelze navázat na ideologii, že ve společnosti existuje jen jeden druh pomoci (formální) a kde právo potřebné osoby na rozhodnutí o svém životě samotným člověkem naprosto nebylo bráno v úvahu. Dodává, že dle jejího názoru obecné soudy rozhodnutí nezdůvodnily řádně, a že se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2022 stěžovatelka uvádí, že je obecnou praxí v České republice posuzovat jednání, kterého se dopustila stěžovatelka, vždy jako přestupek a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by je mohl hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Městský soud své rozhodnutí pečlivě a logicky odůvodnil. Uvedl, že trestného činu neoprávněného podnikání (§251 tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo neoprávněné ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání a výraz "neoprávněně vyjadřuje" tu skutečnost, že některé služby vyžadují příslušné oprávnění či schválení k tomu kompetentním orgánem. Skutková podstata je naplněna, pokud činnost uskutečňuje ve větším rozsahu, za úplatu a bez povolení uděleného podle právních předpisů. Následně dovodil, že stěžovatelka svou dlouhodobou činností naplnila skutkovou podstatu přečinu neoprávněného podnikání, kterým narušila zájem společnosti na ochraně společenských vztahů souvisejících s podnikáním nejen v tržní ekonomice, ale i v souvislosti s ochranou zdraví a sociálních práv jiných osob. V rozhodnutí jsou podrobně popsány výpovědi svědků (mimo jiné i zaměstnanců centra), je popsán chod zařízení a služby poskytované klientům. Městský soud srozumitelně odůvodnil, proč obhajoba stěžovatelky, založená na tom, že služby byly poskytovány klientům přímo asistenty sociální péče, neobstojí. Zde městský soud poukázal na samotný účel zřízení asistentů sociální péče a připomněl, že jejich smyslem je umožnit těmto osobám, jež objektivně vyžadují pomoc jiné osoby, aby mohly i nadále zůstat ve svém přirozeném domácím prostředí, bez nutnosti využití pobytových zařízení sociálních služeb. Dodal, že pracovníci centra, ať už formálně asistenti, či přímo zaměstnanci, na základě pracovní smlouvy či dohody o pracovní činnosti, byli odměňováni vždy stěžovatelkou, která rozdělovala příspěvky na sociální péči a důchody klientů mezi těmito asistenty na základě vlastního úsudku (byť, jak městský soud dodal, zřejmě spravedlivě). Stěžovatelčino jednání tak dle jeho závěrů představovalo zákon obcházející jednání a naplnilo skutkovou podstatu neoprávněného podnikání; městský soud dodal, že pobytová zařízení, která stěžovatelka provozovala, byla jednoznačně založena na výdělečné činnosti.
10. Městský soud ve svém hodnocení poukázal na usnesení krajského soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 5 To 53/2018, který zamítl odvolání stěžovatelky a dalších osob proti rozsudku Okresního soudu v Blansku sp. zn. 14 T 114/2016, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou za stejný přečin jako v posuzovaném případu, týkající se jejího podnikání v D. a v K. Fungování těchto zařízení totiž bylo v podstatě zcela obdobné jako v B. na ulici K., F. a v R. Ve všech těchto případech stěžovatelka obcházela povinnost registrace svých subjektů jako poskytovatele sociálních služeb a podnikala vědomě pouze na základě živnostenského oprávnění, přestože věděla, že klientům zajišťuje služby, které živností pokryty nejsou. Byla si vědoma toho, že nemá patřičné oprávnění pro poskytování zdravotních a sociálních služeb, které byly reálnou a pravidelnou součástí péče o klienty, jen částečně zajišťované osobními asistenty, kteří však nebyli nezávislými osobami, pracujícími pro své klienty, ale de facto zaměstnanci organizace, podléhající vedení, rozdělování směn i vyplácení odměn. Stěžovatelka o této své povinnosti věděla, proto i se svou sestrou zjišťovala na krajském úřadu zákonné podmínky, které by musela splňovat.
11. Rovněž odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu se podrobně vypořádávalo s právní argumentací stěžovatelky (body 17 a násl.). Krajský soud popsal, že z vyjádření krajských úřadů, která stěžovatelka předložila, nevyplývá, že by se jednalo o trestnou činnost stejného charakteru. Z rozhodnutí krajského soudu plyne, že krajský soud podmíněný trest odnětí svobody stěžovatelce snížil, a že při ukládání trestu přihlédl k úmyslu stěžovatelky (snaha o podnikatelský zisk, ale i snaha poskytovat společensky potřebné služby) i k jejímu zdravotnímu stavu (bod 22 napadeného rozsudku krajského soudu). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohla být jedině situace trestu zjevně nepřiměřenému společenské škodlivosti spáchaného jednání. K takovému závěru však v projednávané věci nedospěl.
12. K námitce, že jednání stěžovatelky má nízkou míru společenské škodlivosti, a že by je měly orgány činné v trestním řízení posuzovat jako přestupek, se obecné soudy v napadených rozhodnutích vyjádřily (k tomu např. bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu či výše uvedené závěry městského soudu). Ústavní soud k úvahám stěžovatelky o míře společenské škodlivosti jejího jednání dodává, že poskytování sociálních služeb s patřičným oprávněním představuje ve svém důsledku prostředek ochrany základních práv klientů pobytových zařízení sociálních služeb, kteří z důvodu svého zdravotního stavu často patří do skupiny nejzranitelnějších osob. Pokud zařízení není registrováno, inspekce sociálních služeb o jeho provozu nemá informace a nemůže prověřit kvalitu péče, což v kombinaci s tím, že klienti takových zařízení sami často ani nejsou schopni samostatně podat stížnost či upozornit na případné špatné zacházení v zařízení, vede ke vzniku podmínek pro ohrožení klientů (např. omezování osobní svobody, nedůstojné podmínky života, odnětí veškerých finančních prostředků klienta). Souhrnná zpráva Veřejného ochránce práv z roku 2015 - Ubytovací zařízení poskytující péči bez oprávnění - ve všech dvanácti navštívených neregistrovaných zařízeních konstatovala špatné zacházení s klienty. V této zprávě Veřejný ochránce práv upozorňuje i na skutečnost, že nejde pouze o klienty - v neregistrovaných zařízeních se personál prakticky denně ocitá na hraně správní či trestní sankce, a to např. v souvislosti s tím, že zdravotní péče je činností, která je vyhrazena lidem s definovaným vzděláním, zkušenostmi a oprávněním. K poskytování zdravotní péče bez oprávnění docházelo dle závěrů obecných soudů i v domech, které provozovala stěžovatelka (bod 16 rozsudku městského soudu). Veřejný ochránce práv ve svém dřívějším stanovisku z roku 2013 dále vyvozuje, že činnost provozovatelů hotelových zařízení, která nabízejí seniorům rovněž stravu a komplexní péči (ve smyslu péče stanovené zákonem pro domov pro seniory), je nelegální, a to rovněž v konotaci trestněprávní (Stanovisko Veřejného ochránce práv k poskytování sociální péče na základě živnostenského oprávnění, 2013). K závěru, že reakce v podobě trestního odsouzení byla u shodného jednání adekvátní, dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1418/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Lze proto uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Ústavní soud v projednávaném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu