ECLI:CZ:US:2022:3.US.1324.22.1
sp. zn. III. ÚS 1324/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Slavia pojišťovna a. s., sídlem Táborská 940/31, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Simonou Čípel Zörklerovou, advokátkou, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022 č. j. 24 Nd 629/2021-74, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Josefa Byrtuse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 74 553 Kč s příslušenstvím z titulu nároku poškozeného (vedlejšího účastníka řízení - žalobce) na pojistné plnění za pojištěného (škůdce) proti pojistiteli (stěžovatelce - žalované) Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 2. 2022 č. j. 24 Nd 629/2021-74 rozhodl o návrhu vedlejšího účastníka řízení na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že věc původně vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 358/2020 přikázal, i přes nesouhlas stěžovatelky, Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"). Obvodní soud pro Prahu 4 s návrhem na přikázání věci z důvodu vhodnosti vyslovil souhlas, mj. i z toho důvodu, že u okresního soudu jsou vedeny další 2 spory ohledně téže škodné události. Nejvyšší soud rozhodnutí o přikázání věci zdůvodnil tím, že projednání věci okresním soudem bude s ohledem na místo vzniku škody, bydliště poškozeného, bydliště řidiče a provozovatelky druhého vozidla a dalších svědků hospodárnější a rychlejší.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle jejího názoru nebyly dány výjimečné důvody pro aplikaci §12 odst. 2 o. s. ř., resp. pokud byly dány, Nejvyšší soud je ve svém rozhodnutí neuvedl a jeho rozhodnutí tak postrádá přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění. Poukazuje na to, že jde o spor týkající se nároku na zaplacení plnění po pojistiteli domnělého škůdce, nikoliv o náhradu újmy mezi škůdcem a poškozeným. Vedlejší účastník řízení si byl vědom, že sídlo stěžovatelky je v Praze a současně netvrdil žádné závažné překážky, které by jemu nebo případným svědkům bránily dostavit se k obecnému soudu stěžovatelky. Pouhé zvýšené cestovní náklady vedlejšího účastníka řízení a případných svědků důvodem pro delegaci vhodnou podle názoru stěžovatelky nejsou. Obecný soud stěžovatelky má mimo to i dostatečné procesní nástroje k zajištění dokazování mimo svůj obvod. Zdůrazňuje, že k přikázání věci z důvodu vhodnosti je třeba přistupovat výjimečně a restriktivně, přičemž musí existovat natolik zásadní a mimořádné důvody, které dovolují učinit výjimku z práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu, které se otázkou důvodů pro delegaci vhodnou zabývají [např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2853/07 (N 83/49 SbNU 197); ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 529/08 (N 55/52 SbNU 549); ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159); ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2672/17 (N 194/87 SbNU 201); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěrem uvádí, že věc má zásadní právní význam zejména pro pojistný trh a veškeré případné spory, v nichž na jedné straně vystupuje poškozený a na druhé straně pojistitel osoby odpovědné za škodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
6. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu řízení došlo k nenapravitelnému důsledku. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné (k tomu srov. například usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3043/19 a další). O takový případ však nyní nejde.
7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s důvody přikázání věci jinému než původně místně příslušnému soudu. Podle §12 odst. 2 o. s. ř. platí, že věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána z důvodu vhodnosti, přičemž podle §12 odst. 3 o. s. ř. dále platí, že o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, a že účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu a z jakého důvodu má být věc přikázána. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení vhodnosti přikázání věci se zakládá na běžném zákonu, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani takový závěr nelze ve stěžovatelčině věci učinit.
8. V obecné rovině lze bezesporu souhlasit s tvrzeními stěžovatelky, že přikázání věci přichází v úvahu zcela výjimečně a tento institut je třeba vykládat restriktivně. Hlavní podmínkou přitom je naplnění okolností umožňujících hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281); ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)]. Mezi tyto důvody však samy o sobě nespadají vzdálenost bydliště účastníka od sídla soudu nebo jiné očekávané náklady či rozdílná ekonomická síla účastníků.
9. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud přitakal návrhu vedlejšího účastníka řízení na delegaci vhodnou, přičemž důvody pro hospodárnější a rychlejší projednání věci dovozoval z místa vzniku škody, bydliště poškozeného (vedlejšího účastníka řízení), bydliště řidiče a provozovatelky druhého vozidla, jakož i dalších svědků. Ústavní soud si je (i ve světle své judikatury) vědom toho, že Nejvyšším soudem uváděné důvody mohou samozřejmě vést na jedné straně k závěru o potřebě přikázání věci jinému soudu (mj. i proto, že u okresního soudu jsou vedena další řízení týkající se téže škodní události), ale na druhé straně nejsou tyto důvody ani natolik výjimečné a mimořádné, že by nutně muselo být návrhu na delegaci vhodnou vyhověno. Jak však bylo uvedeno výše, jde v prvé řadě o procesní rozhodnutí, kterým se řízení nekončí a nerozhoduje se tak meritorně o právech a povinnostech účastníků řízení. Nadto jde pouze o výklad podústavního práva opřený o konkrétní okolnosti věci, které Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, natož aby snad prováděl sjednocování podústavního práva, čehož se možná stěžovatelka snaží dosáhnout.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud pokládá za vhodné doplnit, že jakkoliv je právo na zákonného soudce ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny a historicky má své nezpochybnitelné místo mezi základními právy, není možné jeho význam (v současné době) přeceňovat natolik, aby se mohlo stát zdrojem případných obstrukcí. Tato závěrečná poznámka se ovšem nutně nevztahuje na nyní posuzovanou věc.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu