ECLI:CZ:US:2022:3.US.135.22.1
sp. zn. III. ÚS 135/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr., Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 5 Tdo 750/2021-1784, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, č. j. 13 To 39/2021-1755, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2 T 116/2018-1708, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud" či "nalézací soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 větou první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození věřitele dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 36 měsíců a částečně bylo rozhodnuto i o povinnosti stěžovatele uhradit způsobenou škodu. O odvolání stěžovatele a poškozené proti uvedenému rozsudku rozhodl krajský soud tak, že je zamítl jako nedůvodná. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv zejména v porušení zásady ne bis in idem, neboť byl údajně dvakrát souzen pro totožný skutek. Dále namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, a to při hodnocení výpovědi svědka Z., včetně hodnocení důležitosti této výpovědí. Namítá rovněž porušení trestního postihu jako principu ultima ratio.
4. Konkrétně stěžovatel odkazuje na dřívější řízení vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 99/2015, ve kterém byl pro stejný skutek již jedenkráte souzen a byl zproštěn v plném rozsahu obžaloby. Tehdy soud, nehledě na popis skutku obžalobou a navrhovanou právní kvalifikaci, celou věc posuzoval stejně jako nyní jako poškozování věřitele. Soudy tak řešily stejnou věc opakovaně a tím porušily zásadu ne bis in idem.
5. Za excesivní vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů pak stěžovatel považuje nezohlednění a znevěrohodnění výpovědi svědka Z. pobývajícího dlouhodobě v zahraničí pouze z toho důvodu, že se rozhodl nezúčastnit se hlavního líčení a v něm nevypovídat, a to ani v rámci přeshraniční spolupráce. Stěžovatel soudům vytýká, že se dostatečně nezajímaly o důvody takového svědkova jednání.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
9. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, přičemž však jeho tvrzení o flagrantním porušování zásady volného hodnocení důkazů či o nerespektování dalších zásad trestního řízení Ústavní soud nemohl přisvědčit. V daném případě totiž obecné soudy popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a velmi podrobně a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Uvedly přitom i důvody, pro které o věrohodnosti některých výpovědí v jeho prospěch pochybovaly (u svědka S. přitom vychází pochybnosti jak přímo ze svědkova jednání, kdy jeho součinnost byla pouze formální a uvedená adresa nepravdivá, tak i z obsahu jeho výpovědi) a proč neuvěřily tvrzením obhajoby o prodeji obchodního podílu společnosti a předání jejích finančních prostředků v hotovosti osobě nového nabyvatele, který se nadto vykazoval falešnými či pozměněnými doklady.
10. Na základě provedeného dokazování neměl nalézací soud žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům, které stvrdil i odvolací a později i dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Ústavní soud totiž neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. V daném případě tedy neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany.
11. Námitkou stěžovatele týkající se porušení zásady ne bis in idem se obecné soudy rovněž podrobně zabývaly a vysvětlily, v čem spatřují rozdíl v obou jednáních. Na rozdíl od předchozího trestního řízení, ve kterém bylo stěžovateli kladeno za vinu podvodné vylákání služeb a věcí, bylo nyní posuzováno "vytunelování" obchodní společnosti spočívající ve dvou výběrech hotovosti z bankovních účtů jím ovládané společnosti, v důsledku čehož nemohli být později uspokojeni věřitelé. Šlo tedy o různá jednání spadající do jiného časového období s jiným následkem. Přitom, jak uvedl již nalézací soud, pravomocné meritorní rozhodnutí o jednom z těchto skutků není překážkou pro stíhání pachatele pro druhý skutek a pro jiné rozhodnutí o něm. V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (viz body 18-25 usnesení Nejvyššího soudu, bod 10 usnesení krajského soudu a bod 55 rozsudku okresního soudu), ke kterým nemá žádných výhrad.
12. Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal ani jiná pochybení, která by bylo možné teprve vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu