ECLI:CZ:US:2022:3.US.139.22.1
sp. zn. III. ÚS 139/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Majorošové Brunové, zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelova 357/II., Hradec Králové, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2021 č. j. 21 Co 103/2021-431, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků citovaného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a čl. 37 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z přiložených listin, Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 14 C 347/2016-398 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti stěžovatelce poskytnout součinnost k zajištění geometrického plánu, kterým se oddělí pás z pozemku parc. č. X v k. ú. T. (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení ve prospěch stěžovatelky v souladu s §149 odst. 1 občanského soudního řádu (výrok II.). Odvolací soud výrok I. rozsudku nalézacího soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a výrokem III. stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal výrok II. nalézacího soudu z pohledu aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v prvotních okolnostech, které podle jeho názoru vedly ke vzniku sporu a které lze nalézt stejnou měrou na obou stranách. Problematická se soudu jeví formulace použitá ve smlouvě o smlouvě budoucí týkající se "součinnosti účastnic smlouvy při zajištění geometrického plánu".
3. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že se při určení náhrady nákladů neřídil kritériem úspěchu ve věci, když má za to, že byla ve sporu plně úspěšná, což by mělo být reflektováno právě v nákladovém výroku.
4. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
5. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu.
6. Posouzení podmínek použití výše uvedeného ustanovení v konkrétní věci je záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je v konkrétním případě nejvhodněji a v souladu se zákonem použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek (srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06).
7. Ústavní soud dále současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)] nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující. Takovou libovůli v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Jestliže krajský soud postupoval v intencích uvedeného ustanovení a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze ve skutečnosti, že bylo toto ustanovení použito, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává.
8. V předmětné věci shledal krajský soud důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. v prvotních okolnostech, které vedly ke vzniku sporu a které lze nalézt na obou stranách sporu stejnou měrou. Jako kritérium použil mj. §43 občanského zákoníku, dle kterého jsou účastníci povinni dbát toho, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku sporů. Formulaci ve smlouvě o smlouvě budoucí týkající se "součinnosti účastnic smlouvy při zajištění geometrického plánu", která byla formulována zcela povšechně a způsobem, který mohl vyvolat rozpory, označil jako prvotní příčinu sporu. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl, že obě účastnice přispěly ke vzniku sporu ve stejné míře a je spravedlivé, aby stěžovatelce i přes její úspěch ve sporu, nebyly přiznány náhrady nákladů řízení v nalézacím ani odvolacím řízení.
9. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá potřebný ústavněprávní rozměr, neboť naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. Toto posouzení je věcí obecných soudů, do které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení jsou v rozhodnutí krajského soudu řádně a přesvědčivě vyloženy a jeho rozhodnutí je tak dostatečným způsobem odůvodněno.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu