ECLI:CZ:US:2022:3.US.148.22.1
sp. zn. III. ÚS 148/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 19 Co 260/2021-923, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživy a výchovy stěžovatelčiny dcery, nezletilé L. J. K., jejímž otcem je J. K. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 0 P 344/2019-818, svěřil nezletilou do péče stěžovatelky a otci uložil povinnost přispívat na její výživu k rukám stěžovatelky měsíčně částkou 60 000 Kč s účinností od 1. 1. 2018, přičemž dlužné výživné za období od 1. 1. 2018 do 30. 4. 2021 ve výši 2 400 000 Kč mělo být otcem uhrazeno nejpozději do 30. 6. 2021 (výrok I.). Obvodní soud dále rozhodl, že styk otce s nezletilou se neupravuje (výrok II.).
4. K odvolání otce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu v části výroku I., jíž byla nezletilá svěřena do výchovy stěžovatelce. V části, v níž bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti otce, pak rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že otec nezletilé je povinen přispívat na její výživu měsíčně částkou 30 000 Kč vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky, a to s účinností od 1. 1. 2018, přičemž konstatoval, že nedoplatek na výživném ke dni 20. 10. 2021 nevznikl (výrok I.). Městský soud současně změnil rozhodnutí obvodního soudu v části týkající se styku, přičemž stanovil jeho harmonogram (výrok II.).
5. S těmito závěry městského soudu stěžovatelka nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně uvádí, že "městský soud rozhodl o změně rozhodnutí v rozporu s provedeným dokazováním, v době, kdy nebylo dokazování plně doplněno, a navíc na základě nepravdivého tvrzení otce." Rozporuje rovněž závěr městského soudu o nepřiznání nedoplatku na výživném, které zahrnuje období bezmála čtyř let. Stěžovatelka zdůrazňuje, že 17 dní po nabytí právní moci rozhodnutí městského soudu otec nezletilé odstoupil od darovací smlouvy ve prospěch nezletilé, jejímž předmětem byl byt č. X ve S., přičemž se v současné době domáhá soudního vystěhování stěžovatelky i nezletilé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry městského soudu je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou, tzn. směřuje výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Městský soud přitom své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecného soudu, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Tomuto požadavku městský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil. Městský soud totiž srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě oproti rozhodnutí obvodního soudu výživné snížil, resp. nepřiznal je zpětně. Zásadní okolností přitom bylo darování bytu nezletilé v hodnotě téměř 20 milionů korun (srov. rozsudek městského soudu, bod 13). Tímto darováním byla dle městského soudu zajištěna rovněž spořící složka výživného (srov. tamtéž, bod 21) a částečně též nedoplatek na výživném. Ve vztahu k nedoplatku navíc městský soud zohlednil, že stěžovatelce byly otcem nezletilé darovány dva byty, přičemž - jak se podává z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí - sama stěžovatelka v rámci své výpovědi připustila, "že k darování došlo pod podmínkou, že byty budou po dosažení zletilosti darovány dceři" (srov. tamtéž, bod 22). S ohledem na tyto okolnosti tudíž městský soud uzavřel, že nedoplatek na výživném nevznikl a určil, že na pokrytí dalších odůvodněných potřeb nezletilé se bude otec podílet výživným ve výši 30 000 Kč.
11. Na těchto závěrech nehodlá (a ani nemůže) zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Vyjadřuje-li stěžovatelka přesto nespokojenost, neboť se ve vztahu ke své nezletilé dceři domáhala stanovení vyšší vyživovací povinnosti, přičemž ale tento svůj argument zaštiťuje toliko obecnými odkazy na shora uvedené součásti ústavního pořádku, Ústavní soud jí nemůže s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného vyhovět.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn obecnými soudy a plyne z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a proto se nijak nevyjadřuje např. ke stěžovatelkou namítanému odstoupení otce nezletilé od darovací smlouvy týkající se shora uvedeného bytu, provedenému (údajně) až v období po právní moci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť tato skutečnost nebyla předmětem dokazování.
13. Zdejší soud ovšem považuje v této souvislosti za nutné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a nezměnitelného, jak ostatně vyplývá z ustanovení §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, což tedy znamená, že stěžovatelka má možnost domáhat se zvýšení vyživovací povinnosti otce vůči nezletilé s ohledem na trvalou a podstatnou změnu poměrů, z nichž vycházely obecné soudy, resp. městský soud, existence kterýchžto poměrů, konkrétně pak nabytí vlastnictví nezletilé ke shora uvedenému bytu, byla základem ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Na to ostatně účastníky řízení upozornil již městský soud, když uvedl, že pokud by nedošlo k úspěšnému dokončení darování předmětného bytu nezletilé dceři, "půjde o změnu okolností, z nichž soud při nynějším rozhodnutí vycházel, a to - při zohlednění důvodu, pro který smlouva nebyla naplněna - se všemi z toho plynoucími důsledky" (srov. rozsudek městského soudu, bod 20).
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu