ECLI:CZ:US:2022:3.US.1533.22.1
sp. zn. III. ÚS 1533/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Ing. Martinou Tenglerovou, advokátkou, sídlem Mírové náměstí 79, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2022 č. j. 6 Tdo 144/2022-838, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a listiny k ní připojené se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 1. 2021 č. j. 47 T 100/2017-709 uznána vinnou zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, kterého se měla dopustit jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, stručně řečeno tím, že poté, co byl zcela zničen byt její dcery požárem, způsobeným třetí osobou, jako osoba vykonávající pro poškozenou pojišťovnu činnost na pozici výhradního pojišťovacího zprostředkovatele, v záměru získat neoprávněný majetkový prospěch, vědomě nadhodnotila rozsah poškození bytu a věcí v něm, přičemž svým jednáním chtěla způsobit celkovou škodu ve výši nejméně 1 390 110 Kč, z čehož jí na neoprávněně poskytnuté záloze bylo vyplaceno plnění v celkový výši 350 000 Kč. Za to jí byl uložen podle §210 odst. 5 téhož zákona trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o škodě poškozené společnosti.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 7. 2021 č. j. 5 To 100/2021-774 podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka upozorňuje na postup Nejvyššího soudu, který na jedné straně uzavřel, že vědomě nadsadila výši nákladů na rekonstrukci bytu v rámci uplatnění nároku na pojistné plnění, na druhou stranu však připustil, že si tak počínala proto, že ze své praxe věděla, že pojišťovny výši náhrady v co největší míře seškrtají a případně podstoupí soudní spor, aby tak uvedenou praxi obešla. Nejde tedy o to, že by chtěla porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Podle jejího názoru bylo proto na místě, aby bylo postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, zakotvujícího princip subsidiarity trestní represe. Má za to, že je nutné nejprve zkoumat, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že je třeba vyvodit trestní odpovědnost, a teprve poté zjišťovat, zda takové jednání naplňuje znaky některého trestného činu, přičemž Nejvyšší soud postupoval opačně, když vycházel ze svého stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2012. Poukazuje přitom především na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. V zásadě jedinou námitkou stěžovatelky je nesprávné právní posouzení skutku Nejvyšším soudem z pohledu zásady subsidiarity trestní represe (principu ultima ratio). Ústavní soud se proto věcí zabýval výhradně z tohoto hlediska, přičemž dospěl k závěru, že její hodnocení Nejvyšším soudem je z ústavního hlediska akceptovatelné.
9. Obecná východiska při aplikaci principu ultima ratio a související judikaturu Ústavní soud shrnul např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1152/17, na nějž stěžovatelka odkazuje. V něm mimo jiné připomněl, že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci. Trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Na straně druhé, ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereat mundus ("spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět"). Absolutní teorie trestání, zastávaná například Kantem, podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým faktem jeho spáchání, je dnes pokládána za překonanou, neodpovídá dnešnímu chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. Moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští některé výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)]. Ústavní soud připomněl, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Dle principu ultima ratio je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, totiž zejména prostředky soukromoprávní, a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly - pokud jsou dostupné - použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě - jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Princip subsidiarity trestní represe je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti. Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že v pojišťovací praxi je běžné, že se předložený rozpočet "proškrtá" a uplatněný nárok se zkrátí, přičemž se tyto situace obvykle nekriminalizují, takže i v posuzovaném případě by měla být použita zásada subsidiarity trestní represe.
11. Stejnou námitku stěžovatelka uplatnila i ve svém dovolání a Nejvyšší soud se jí zabýval. Připomněl, že u méně závažných trestných činů je vyvození trestní odpovědnosti korigováno zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V případě stěžovatelky však vyhodnotil, že její jednání nelze posoudit jako méně závažný trestný čin, s čímž se Ústavní soud s poukazem na skutková zjištění, proti nimž stěžovatelka nebrojí, musí ztotožnit. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatelka vědomě jednala z pozice pojišťovacího zprostředkovatele vůči poškozené pojišťovně, pro kterou tuto činnost vykonávala, když do rozpočtu na rekonstrukci bytu její dcery nechala pojmout stavební práce, které se týkaly zhodnocení bytu nad rámec rekonstrukce nutné pro uvedení bytu do původního stavu před požárem, a dále pojišťovně zaslala seznam movitých a osobních věcí, které měly být požárem v předmětném bytě zničeny, přestože ve skutečnosti v bytě žádné věci neměla, ani v něm nebydlela, a svým jednáním se tak pokusila obohatit o částku téměř 1,4 milionu Kč, což z hlediska §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dosahuje výše škody značné, jejíž zákonná hranice byla v posuzované věci překročena v nezanedbatelné míře.
12. Okolnosti tohoto případu, právně kvalifikovaného jako zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, tedy nelze hodnotit jako méně společensky škodlivé, což je jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V tom se posuzovaný skutek liší od věci uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1152/17, v němž se řešila věc, kdy s ohledem na popsané specifické okolnosti spáchaný skutek nedosáhl ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej vůbec bylo možno považovat za trestný čin.
13. Vyvodil-li tedy Nejvyšší soud z okolností daného případu závěr, že je nelze hodnotit jako neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům uvedené skutkové podstaty, což by dále mohlo odůvodnit aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze jeho závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu