ECLI:CZ:US:2022:3.US.1534.22.1
sp. zn. III. ÚS 1534/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 61 To 15/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2021 sp. zn. 5 T 27/16, který uznal jednoho ze spoluobžalovaných stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku, zatímco stěžovatele a druhého spoluobžalovaného zprostil obžaloby a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Současně rozhodl, že podle §262 tr. řádu se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 2. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že se jedná již o čtvrté rozhodnutí samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Milanem Rossim, kdy opakovaně nerespektuje rozhodnutí odvolacího soudu, ani nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18, pokud jde o řádné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a hodnocení provedených důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, v důsledku čehož dochází k průtahům trestního řízení. Jedná se o trestnou činnost z roku 2015, přičemž obžaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 napadla již v roce 2016,
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že jeho rozhodnutí o odejmutí věci soudci JUDr. Rossimu bylo učiněno zjevně za účelem prosazení vlastního hodnocení skutkového stavu a vlastního právního názoru.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud předně uvádí, že usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022 bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnosti dvou spoluobžalovaných stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 1306/22 a III. ÚS 1395/22 spojují ke společnému řízení. Usnesením ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 1306/22 byly tyto spojené ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na to, že stížnostní námitky těchto stěžovatelů byly obdobné jako námitky stěžovatele nynějšího, Ústavní soud považuje za dostačující na uvedené usnesení v podrobnostech odkázat a shrnout pouze stručně důvody odmítnutí.
7. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelům v jejich názoru, že městský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí podle §262 trestního řádu o tom, že věc musí projednat a rozhodnout jiný samosoudce obvodního soudu. Důvody pro toto rozhodnutí je totiž třeba dovozovat z napadeného usnesení jako celku. Městský soud na č. l. 7-8 svého usnesení konstatoval, že nalézací soud opakovaně nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, když především provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech. Nalézací soud se podle městského soudu opět nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé, ač na to byl odvolacím soudem opakovaně upozorňován. Z napadeného usnesení je tedy dostatečně zřejmé, že důvod, pro který městský soud přistoupil k rozhodnutí podle §262 trestního řádu, spočíval v tom, že nalézací soud uvedeným způsobem pochybil opakovaně, i když byl na dané vady odvolacím soudem vícekrát upozorňován. Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že právě opakované pochybení nalézacího soudu, k němuž dochází navzdory předchozím výtkám ze strany odvolacího soudu, může legitimizovat postup podle §262 trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1424/21). Podle Ústavního soudu městský soud v napadeném usnesení vyhověl i požadavku formulovat konkrétní pochybení nalézacího soudu.
8. Ústavní soud dále konstatoval, že se městský soud v napadeném usnesení (jakož i ve svých předchozích kasačních rozhodnutích) důsledně vyvaroval toho, aby nalézacímu soudu vnucoval svůj způsob hodnocení důkazů. Omezil se toliko na to, že poukazoval na rozpornost při hodnocení některých důkazů či na jeho nelogičnost, popř. na nezohlednění obsahu jiných provedených důkazů, tedy na okolnosti, které představují porušení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Takové výtky nezakládají nepřípustný zásah odvolacího soudu do způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 1922/09, III. ÚS 1980/13 či I. ÚS 3235/15). Městský soud v napadeném usnesení nepředepisoval (byť nepřímo) soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy; požadoval po něm pouze to, aby se s určitými skutečnostmi a důkazy ve svém rozhodnutí vypořádal. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že by odvolací soud spekulativně a nad rámec svého zákonného oprávnění měnil skutková zjištění nalézacího soudu, resp. že by porušil principy vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2085/21 a IV. ÚS 1327/19.
9. Ústavní soud tedy i s ohledem na shora citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1306/22 uzavírá, že v napadeném usnesení městského soudu neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a to pokud jde o výrok podle §262 trestního řádu, kterým městský soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce obvodního soudu. Pokud jde však o výrok zrušující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jedná se o rozhodnutí kasační a jeho napadení ústavní stížnosti je ve smyslu judikatury Ústavního soudu nepřípustné.
10. Na základě shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu