ECLI:CZ:US:2022:3.US.1560.21.1
sp. zn. III. ÚS 1560/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Czech Airlines Technics, a. s., sídlem Jana Kašpara 1069/1, Praha 6 - Ruzyně, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021 č. j. 55 Co 114, 115/2021-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. února 2021 č. j. 6 Nc 5001/2021-20, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České aerolinie, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6 - Ruzyně, zastoupené JUDr. Petrem Kališem, advokátem, sídlem Týn 639/1, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 Nc 5001/2021 se podává, že napadeným usnesením tohoto soudu bylo k návrhu vedlejší účastnice jako navrhovatelky nařízeno předběžné opatření, jímž byla stěžovatelce jako odpůrkyni uložena povinnost zdržet se zásahu do držby užívacího a nájemního práva vedlejší účastnice ke dvěma tam blíže specifikovaným letadlům (I. výrok). Stejná povinnost byla uložena i obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., jako třetí osobě (II. výrok), a bylo rozhodnuto, že předběžné opatření se nařizuje na dobu do pravomocného skončení věci samé, přičemž vedlejší účastnici byla uložena povinnost podat návrh na zahájení řízení ve věci samé, a to do třiceti dnů od doručení tohoto usnesení (III. výrok).
3. Obvodní soud vzal za osvědčené, že vedlejší účastnice se ke dni nařízení předběžného opatření nacházela v režimu tzv. mimořádného moratoria podle §127a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který byl do tohoto zákona vložen novelou, jejímž účelem bylo zmírnění dopadů epidemie onemocnění COVID-19. Mimořádné moratorium bylo na majetek vedlejší účastnice vyhlášeno dne 27. 8. 2020 na dobu tří měsíců a následně bylo prodlouženo o další tři měsíce, tedy do 27. 2. 2021. Stěžovatelka, která je ovládána obchodní společností Letiště Praha, a. s. vůči majetku vedlejší účastnice opakovaně uplatnila zadržovací právo, a to již v době, kdy se vedlejší účastnice nacházela v režimu mimořádného moratoria. Zadržovací právo stěžovatelka uplatnila nejprve k náhradním dílům a letadlovým celkům, proti čemuž se vedlejší účastnice bránila. Následně se stěžovatelka dne 2. 2. 2021 tohoto zadržovacího práva vzdala, nicméně je nově uplatnila vůči předmětným dvěma letadlům s tím, že se na daný případ nevztahují účinky insolvenčního zákona, neboť vedlejší účastnice není vlastníkem letadel. Uvedené jednání považovala vedlejší účastnice za protiprávní, šikanózní a odporující dobrým mravům. Bylo osvědčeno, že popsané zadržovací právo bylo uplatněno ke dvěma z celkového počtu pěti provozuschopných letadel z flotily vedlejší účastnice, pročež byla nucena zrušit linky, které zadržená letadla obvykle obsluhovala, v důsledku čehož musela též upravit celý letový řád. Popsaným jednáním stěžovatelky došlo dle obvodního soudu k více než citelnému zásahu do provozu vedlejší účastnice, který byl již tak omezený v důsledku pandemie, a to až do té míry, že je ohrožena samotná existence vedlejší účastnice. Soud zvažoval, zda ochrana vedlejší účastnice poskytnutá nařízením předběžného opatření nedosáhne takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že navrhované předběžné opatření je přiměřené, neboť nezhoršuje postavení stěžovatelky v situaci, kdy se vedlejší účastnice nachází v režimu mimořádného moratoria; nařízením předběžného opatření vznikne méně škod, než kdyby nařízeno nebylo, neboť kdyby návrhu nebylo vyhověno, mohla by tato skutečnost přispět k faktické likvidaci vedlejší účastnice. Zároveň soud nedospěl k tomu, že by následkem předběžného opatření byl vznik takové škody, která by byla ve zjevném nepoměru k prospěchu, který nařízením předběžného opatření získává vedlejší účastnice. Cílem předběžného opatření je přiznání časově omezené ochrany vedlejší účastnici za účelem poskytnutí prostoru k překonání finančních problémů při zachování a udržení stávajícího provozu. Ochrana se dle obvodního soudu poskytuje do doby, než bude v řízení ve věci samé vyřešeno, zda jsou pohledávky stěžovatelky za vedlejší účastnicí po právu, resp. zda k předmětným letadlům mohlo platně vzniknout zadržovací právo v situaci, kdy je vedlejší účastnice v režimu mimořádného moratoria, s nímž je spojen účinek nemožnosti platně uplatnit a nově nabýt právo ze zajištění, když už nyní soudu nebylo zřejmé, na základě čeho stěžovatelka dovodila své oprávnění ke zřízení zadržovacího práva k letadlům, která má vedlejší účastnice pouze v nájmu. Za dané situace bylo dle soudu minimálně pochybné, zda k uplatnění zadržovacího práva nedošlo neprávem. Nad rámec uvedeného zde byla navíc dle soudu obava, že by budoucí výkon rozhodnutí byl ohrožen, neboť nenařízení předběžného opatření by mohlo přispět k likvidaci vedlejší účastnice, což by vedlo mimo jiné k tomu, že by její věřitelé nebyli uspokojeni v takové míře jako v situaci, kdy jí bude umožněno zachování jejího provozu.
4. Proti usnesení obvodního soudu podaly stěžovatelka a obchodní společnost Letiště Praha, a. s., odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"); stěžovatelka a vedlejší účastnice pak podaly odvolání rovněž proti usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 č. j. 6 Nc 5001/2021-62, kterým byla na základě návrhu stěžovatelky vedlejší účastnici uložena povinnost doplatit jistotu ve výši 5 000 000 Kč (I. výrok), v rozsahu návrhu na složení jistoty ve výši 95 000 000 Kč byl návrh zamítnut (II. výrok). Městský soud nyní napadeným usnesením napadené usnesení obvodního soudu změnil tak, že vůči obchodní společnosti Letiště Praha, a. s., návrh zamítl, jinak usnesení potvrdil (I. výrok); dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit obchodní společnosti Letiště Praha, a. s. náklady odvolacího řízení (II. výrok). Usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 městský soud v I. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice se k doplacení jistoty nevyzývá, v II. výroku ho potvrdil (III. výrok).
5. Městský soud korigoval některé závěry obvodního soudu, přičemž rekapituloval, že §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, zakazující uplatnit a nově nabýt práva na uspokojení ze zajištění, dopadá jednak na majetek ve vlastnictví dlužníka, jednak na majetek náležející do majetkové podstaty. Zadržená letadla majetkem vedlejší účastnice (dlužníka) nejsou, zmíněné ustanovení by tak bylo možno použít pouze v případě, že by šlo o majetek náležející do majetkové podstaty. K tomu soud uvedl, že jelikož v době vyhlášení moratoria letadla zadržena nebyla, nestaly se jako věci cizí, nezajištěné, součástí majetkové podstaty. Jakmile však došlo k uplatnění zadržovacího práva, součástí majetkové podstaty se staly. Uspokojení z takto získaného zajištění však bylo vyloučeno zmíněným §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, neboť zadržovací právo mělo v daném případě povahu nově nabývaného práva k majetkové podstatě, které však bylo možno za trvání účinků moratoria nabýt jen za podmínek insolvenčního zákona, jejichž splnění nebylo tvrzeno ani zjištěno. Městský soud proto uzavřel, že ke zřízení zadržovacího práva stěžovatelkou došlo neoprávněně a současně tím došlo k zásahu do práv vedlejší účastnice; nařízení předběžného opatření obvodním soudem vůči stěžovatelce tak bylo namístě. Městský soud však neshledal splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření vůči třetí osobě, kterou byla obchodní společnost Letiště Praha, a. s., neboť pouhá tvrzení o propojení této osoby se stěžovatelkou a obava, že by snad v budoucnu tato osoba mohla zasáhnout do práv vedlejší účastnice, k vyhovění návrhu nestačila. Jde-li o usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 o zvýšení jistoty, městský soud ho neshledal správným, neboť stěžovatelka nedoložila riziko žádných významnějších možných škod, které by jí mohly vzniknout v důsledku trvání účinků předběžného opatření. K tvrzenému zmaření možnosti uspokojení pohledávek za vedlejší účastnicí ze zajištění v podobě zadržovacího práva městský soud s ohledem na protiprávnost jeho zřízení nepřihlédl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka rekapituluje, že zadržovací právo k letadlům zřídila k zajištění svých pohledávek vůči vedlejší účastnici ve výši více než 150 000 000 Kč, přičemž v době zřízení zadržovacího práva prováděla na letadlech pravidelnou údržbu. V důsledku napadených rozhodnutí však byla nucena obě letadla vydat, čímž její zadržovací právo nenávratně zaniklo. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na svévolném výkladu a použití podústavního práva, což stěžovatelka rozvádí následujícím způsobem. Soudy dospěly k závěru, že zadržovací právo nemohlo být platně zřízeno, neboť letadla bylo nutno považovat za součást majetkové podstaty vedlejší účastnice. Tento jejich závěr je však dle stěžovatelky nesprávný, nadto fakticky vychází z v té době již neúčinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, konkrétně z jeho §27 odst. 5, dle něhož je součástí majetkové podstaty dlužníka i majetek třetích osob, který je zajištěný. Uvedený zákon byl však s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen insolvenčním zákonem, do něhož zmíněná právní úprava převzata nebyla, tudíž ji na stěžovatelčin případ nebylo možno použít. Soudy navíc namísto toho, aby poměry účastníků zatímně upravily pouze v nezbytné míře (například tím, že by stěžovatelce do rozhodnutí ve věci samé zakázaly se zadrženými letadly jakkoliv disponovat), předběžným opatřením fakticky vyčerpaly předmět řízení. V řízení před obvodním soudem bylo porušeno i právo na rovnost účastníků řízení, když stěžovatelce nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu vedlejší účastnice. Tato možnost jí byla dána až v odvolacím řízení, kdy se však již letadla nacházela mimo sféru stěžovatelčina vlivu.
III.
Vyjádření k věci
7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
8. V řízení před obecnými soudy vystupovala v pozici třetí osoby obchodní společnost Letiště Praha, a. s. Nicméně vzhledem k tomu, že byl vůči ní směřující návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření rozhodnutím městského soudu zamítnut, čímž její účast v řízení skončila, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat ji, aby se vyjádřila ke stěžovatelčině ústavní stížnosti. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci nadto nijak nezasahuje do právního postavení uvedené obchodní společnosti.
9. Městský soud úvodem svého vyjádření poukazuje na to, že ve vztahu k druhému usnesení obvodního soudu ze dne 25. 2. 2021 není ústavní stížnost nijak odůvodněna. Jde-li o námitky proti nařízenému předběžnému opatření, městský soud především odkazuje na odůvodnění svého usnesení, v němž se k většině stěžovatelčiných námitek již vyjádřil. Z hlediska námitek o "vyprázdnění" zadržovacího práva a bezpředmětnosti dalšího (nalézacího) řízení pak poznamenává, že bez zřetele k jeho rozhodnutí bylo do příslušného rejstříku zapsáno zástavní právo třetích osob, což opět nasvědčuje tomu, že zadržená letadla budou spadat do majetkové podstaty úpadce. Soud rovněž upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterými se poměry účastníků upravují pouze zatímně, a na jeho zdrženlivý postup v těchto věcech.
10. Obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění jak svého napadeného usnesení, tak usnesení městského soudu.
11. Vedlejší účastnice se k jednotlivým stížnostním námitkám vyjádřila následovně. Soudy dle jejího názoru pečlivě poměřovaly, zda vydání předběžného opatření nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv některého z účastníků, přičemž správně zohlednily (mimo jiné), že uplatnění zadržovacího práva stěžovatelkou se jevilo na první pohled minimálně jako velmi sporné a že jeho uplatněním mohla být vedlejší účastnici způsobena nepoměrně větší újma. K letadlům jsou zřízena zástavní práva bank, která jsou navíc publikována v leteckém rejstříku; stěžovatelka jako osoba dlouhodobě podnikající v leteckém průmyslu si tak musela být vědoma toho, že se z takových věcí stejně nebude moci uspokojit. Uplatnění předmětného zadržovacího práva, byť i zřízeného po právu, je tak nutno považovat za šikanózní akt bez reálného ekonomického užitku. Soudy rovněž dostatečně odůvodnily, proč nebylo možno zatímní úpravy poměrů účastníků dosáhnout jinak. Vedlejší účastnice zdůraznila, že letadla byla zadržena za situace vyhlášeného mimořádného moratoria, kdy se tato účastnice nacházela v tíživé finanční situaci v důsledku pandemie onemocnění COVID-19 a bylo pro ni klíčové zachování provozu jejího podniku. Uvedená skutečnost je však stěžovatelkou přehlížena, když v ústavní stížnosti je pouze obecně argumentováno možností zřízení zadržovacího práva k věci cizí. Vedlejší účastnice dále souhlasí s názorem soudů, že letadla bylo nutné považovat za součást majetkové podstaty. Ke stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí soudů fakticky nahradila rozhodnutí ve věci samé, vedlejší účastnice uvádí, že v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření je nezbytné zabývat se tím, zda navrhovatel alespoň osvědčí rozhodné skutečnosti; jednou z takových skutečností, která musí být v tomto řízení osvědčena, je i ta, že nárok ve věci samé není zjevně bezdůvodný. I odborná literatura navíc předjímá situace, kdy již předběžným opatřením navrhovatel dosáhne toho, čeho chce dosáhnout až meritorním rozhodnutím, jelikož v praxi dochází k situacím, kdy ochrany oprávněného zájmu daného účastníka nelze dosáhnout jinak. K tomu vedlejší účastnice doplňuje, že navrhovaný petit v řízení ve věci samé projednávané v současnosti u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 94/2021 nespočívá v povinnosti zdržet se zásahu do nájemního práva vedlejší účastnice (jak bylo uloženo předběžným opatřením), nýbrž ve vydání věci, in eventum určení neplatnosti zadržovacího práva. Nelze tak tvrdit, že by napadená rozhodnutí zcela nahrazovala budoucí rozhodnutí ve věci samé. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení vedlejší účastnice závěrem odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které uvedenou zásadu není možno absolutizovat tak, že všichni účastníci řízení musejí mít v každém okamžiku řízení současně k dispozici určitý procesní prostředek. Stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se v řízení před městským soudem, který stěžovatelčiny argumenty náležitě zohlednil. Vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl.
12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta se v ní ohradila proti tvrzení vedlejší účastnice, že zadržení letadel bylo jedním z faktorů, které zapříčinily nemožnost odvrácení úpadku vedlejší účastnice. Letadla byla naplánována k deregistraci z leteckého rejstříku, přičemž z jeho obsahu je patrné, že k jejich výmazu ke dni 30. 4. 2021 následně skutečně došlo, nadto přinejmenším jedno z letadel mělo být imobilizováno až do doby výmazu z leteckého rejstříku. Stěžovatelka dále setrvává na tvrzení, že soudy fakticky rozhodovaly podle zrušeného zákona o konkursu a vyrovnání, což blíže rozvádí. Letadla nebyla insolvenčním správcem zapsána do soupisu majetkové podstaty vedlejší účastnice, a je tedy zjevné, že do ní nespadají. Institut mimořádného moratoria přitom nezapovídá uplatnění či nové nabytí zajišťovacích práv k majetku, který do majetkové podstaty nenáleží. V další části repliky stěžovatelka opakuje dřívější argumentaci o nemožnosti obnovy zadržovacího práva a o vyčerpání předmětu řízení nařízeným předběžným opatřením.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
14. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu. Je však nutno podotknout, že proti III. výroku usnesení městského soudu bylo přípustné dovolání, o čemž byla stěžovatelka poučena. Z veřejně dostupných zdrojů (aplikace infoSoud, dostupná na https://infosoud.justice.cz/) se však podává, že této možnosti nevyužila, přičemž ani ona sama netvrdí opak.
15. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. S ohledem na uvedené je tak nutno konstatovat, že proti III. výroku usnesení městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná a Ústavnímu soudu nezbývá než ji v tomto rozsahu odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Nutno nicméně doplnit, že ačkoliv se stěžovatelka domáhá jeho zrušení, proti danému výroku nevznáší žádné konkrétní námitky.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od obvodního soudu spis sp. zn. 6 Nc 5001/2021. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývajícím rozsahu zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69)].
18. Stěžovatelka - stručně řečeno - tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou projevem svévole, spočívající v tom, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatelkou zadržená letadla mají spadat do majetkové podstaty vedlejší účastnice, a dále v tom, že nařízením předběžného opatření fakticky nahradily rozhodnutí ve věci samé. Dalšího ústavně relevantního pochybení se měl dopustit obvodní soud, který v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení stěžovatelce neumožnil vyjádřit se k návrhu vedlejší účastnice.
19. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření soud nezřídka stojí před nelehkým úkolem, neboť v situaci, kdy s ohledem na potřebu rozhodnout bezodkladně zpravidla nelze provádět dokazování, musí volit mezi dvěma hraničními možnostmi. Na jedné straně zvažuje riziko vzniku škody (či rozšiřování již vzniklé škody) pro navrhovatele, na druhé straně poměřuje intenzitu zásahu do práv toho, proti němuž návrh směřuje, nadto často za situace, kdy se tento účastník nemůže vydání předběžného opatření předem bránit. Zatímní úprava poměrů předběžným opatřením tak připadá v úvahu zpravidla jen tam, kde soud dospěje k závěru, že v důsledku jeho rychlého zásahu vznikne méně škod, než když do daného konfliktu nezasáhne. Toho si přitom byly soudy v posuzované věci vědomy, přičemž ani přes četné stěžovatelčiny výtky Ústavní soud neshledal, že by jejich rozhodnutí byla zatížena natolik závažnými vadami, pro něž by bylo třeba přistoupit k jejich zrušení.
20. Ústavní soud nicméně sdílí jisté pochybnosti o správnosti právního názoru městského soudu, jenž uzavřel, že uplatněním zadržovacího práva stěžovatelkou se předmětná letadla stala součástí majetkové podstaty vedlejší účastnice, a uspokojení z nich tak bylo vyloučeno podle §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (srov. bod 24 odůvodnění usnesení městského soudu).
21. Úkolem Ústavního soudu není závazně určovat, zda konkrétní majetek náleží do majetkové podstaty dlužníka, případně zda byl do soupisu majetkové podstaty pojat oprávněně či nikoliv, neboť to přísluší výlučně insolvenčnímu soudu, který danou otázku projedná a rozhodne jako incidenční spor [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014 (R 48/2015); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na http://www.nsoud.cz]. Již na tomto místě však nelze bez dalšího přitakat městskému soudu v tom, že letadla, která měla vedlejší účastnice v nájmu, se stala součástí majetkové podstaty. Ústavnímu soudu není zřejmé, na základě čeho městský soud dospěl k tomuto kategorickému závěru (stěžovatelkou odkazovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání výslovně nezmiňuje), když podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona náleží do majetkové podstaty majetek jiných osob než dlužníka pouze ve výjimečných případech (srov. §205 odst. 4 insolvenčního zákona); odborná literatura se pak shoduje na tom, že věc, kterou má dlužník prokazatelně jen v nájmu, do majetkové podstaty nenáleží, a byla-li do soupisu majetkové podstaty přesto zařazena, je to důvodem k jejímu vyřazení podle §217 odst. 2 insolvenčního zákona (viz JIRMÁSEK, T. Spory o rozsah majetkové podstaty. Právní rozhledy, 2019, č. 19, s. 655, dále též RICHTER, T. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 341).
22. I přes uvedené však nutno zohlednit další zjištění, jež soudy ve věci učinily, a která podporují závěr, že nařízené předběžné opatření z ústavněprávního hlediska přeci jen obstojí. Ústavní soud na rozdíl od městského soudu neshledal dílčí nedostatky v odůvodnění usnesení obvodního soudu, z jehož příslušných pasáží se podává, že splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření bylo pečlivě zvažováno (pro stručnost postačí odkázat na bod 3 odůvodnění tohoto usnesení, případně na str. 8 odůvodnění usnesení obvodního soudu).
23. Stěžovatelka namítá, že soudy měly upravit poměry mezi účastníky řízení pouze v nezbytné míře, když především měly zvolit vhodnější způsob řešení vzniklé situace a stěžovatelce kupříkladu pouze zakázat, aby se zadrženými letadly disponovala či je zpeněžila. Ačkoliv lze rozumět tomu, že stěžovatelka vnímá nařízené předběžné opatření jako nespravedlivé, neboť vedlo k zániku jí zřízeného zadržovacího práva, je třeba si uvědomit, že v opačném případě by takovým opatřením poskytnutá ochrana zájmů vedlejší účastnice byla pouze iluzorní. Stěžovatelkou navrhovaná "mírnější" řešení by totiž jen stěží mohla jakkoliv přispět ke sledovanému cíli, kterým mělo být udržení provozuschopnosti vedlejší účastnice při zachování možnosti využít za tímto účelem i předmětná letadla.
24. Důvodem k vyhovění ústavní stížnosti konečně není ani skutečnost, že obvodní soud stěžovatelce nezaslal návrh vedlejší účastnice a neumožnil, jí se k němu před nařízením předběžného opatření vyjádřit. Stěžovatelka v této části argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné na nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, dle něhož "[m]á-li ... být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu". Stěžovatelka však nezohledňuje, že okolnosti nynější věci se od okolností věci, z níž vzešel odkazovaný plenární nález (či další stěžovatelkou citovaný nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16), podstatně liší.
25. Zásadní odlišnost odkazovaných věcí spočívá v tom, že poté, co byly v obou těchto případech soudy prvního stupně zamítnuty návrhy na nařízení předběžných opatření, byla tato rozhodnutí doručována pouze navrhovatelům, k jejichž odvoláním bylo návrhům na nařízení předběžných opatření vyhověno. Řízení před obecnými soudy tak de facto proběhla bez účasti žalovaných stěžovatelů, kterým byla doručena až rozhodnutí odvolacích soudů. V důsledku uvedeného stěžovatelé neměli žádnou možnost procesní obrany proti soudy uložené právní povinnosti a neměli k dispozici ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), čímž se ocitli v horším postavení, než jakého by se dostalo povinnému, pakliže by předběžné opatření nařídil již soud prvního stupně (viz odkazované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a sp. zn. II. ÚS 1847/16 či též nález ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13). V nyní posuzované věci se naproti tomu stěžovatelce dostalo příležitosti vyjádřit se k předběžnému opatření i k námitkám vedlejší účastnice v odvolání podaném k městskému soudu. Z pohledu uvedené judikatury Ústavního soudu tak stěžovatelka v soudním řízení dostala reálnou možnost uplatnit a obhajovat svá tvrzení, a k porušení zásady rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny tak nedošlo.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu, v němž je navrhováno zrušení III. výroku napadeného usnesení městského soudu, ji odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 2. 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu