ECLI:CZ:US:2022:3.US.1573.21.1
sp. zn. III. ÚS 1573/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Ilony Schindlerové a Dipl. Ing. Roberta Gerharda Schindlera, zastoupených JUDr. Tomášem Homolou, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2021 č. j. 26 Cdo 3482/2020-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2020 č. j. 17 Co 167/2020-83 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. března 2020 č. j. 10 C 355/2019-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a JUDr. Kamily Mozgové, Ph.D. a JUDr. Miroslava Tenkla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 3. 2020 č. j. 10 C 355/2019-52 bylo na základě žaloby vedlejších účastníků stěžovatelům, jako žalovaným, uloženo vyklidit ve výroku blíže specifikovanou sklepní kóji, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020 č. j. 17 Co 167/2020-83 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku ve věci samé a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021 č. j. 26 Cdo 3482/2020-114 bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé uvádějí, že vedlejší účastníci se předmětné sklepní kóje domáhali s odkazem na kupní smlouvu k zakoupenému bytu, dle které je tato kóje jeho součástí, když se domnívali, že stěžovatelé ji užívají neoprávněně. Stěžovatelé v řízení naopak vysvětlovali, proč se cítí být k používání kóje oprávněni, když se domnívají, že dlouhodobým užíváním došlo k vydržení věcného břemene užívání. Obvodní soud k tomu však pouze stroze uvedl, že užívací právo jako součást vlastnického práva nelze vydržet. Dle stěžovatelů nebyli vedlejší účastníci ani aktivně legitimováni k podání žaloby, když sklepní kóje je společným prostorem a případnou žalobu na vyklizení tak mohlo podat pouze společenství vlastníků. O takovéto aktivní legitimaci se zmiňuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 3269/2010. S těmito argumenty stěžovatelů, a důkazy, na které v těchto souvislostech odkazovali, se soudy dostatečně nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Nutno především konstatovat, že je zřejmé, z jakých skutečností soudy při svém rozhodování vyšly, když zejména zohlednily skutečnost, že příslušná sklepní kóje je jednoznačně vymezena jako příslušenství bytové jednotky vedlejších účastníků prohlášením vlastníka z roku 2007 a naopak toto prohlášení nepřiřazuje žádnou sklepní kóji jednotce stěžovatelů. Stěží pak lze, byť stěžovatelé vyjadřují opačný názor, mít pochybnosti o aktivní legitimaci vedlejších účastníků k podání žaloby, když jim jistě nelze upírat možnost použití běžných právních nástrojů k ochraně jejich vlastnických práv. V jisté míře lze přisvědčit stěžovatelům pouze v tom, že bylo vhodné, aby se soudy podrobněji vypořádaly s jimi vznesenou tezí o existenci vydržení užívacího práva. Slabinu odůvodnění v tomto směru nicméně Ústavní soud neshledal být takové intenzity, která by vyžadovala zrušení napadených rozhodnutí, kdy celkově se relevantní (vlastnické) poměry, a to zejména s ohledem na již zmíněné prohlášení vlastníka, jeví být jednoznačné, a argumentace stěžovatelů o tvrzeném vydržení uváděná v řízení ostatně ani nebyla příliš precizní. Co se týče tvrzení stěžovatelů, že soudy se dostatečně nevypořádaly s důkazy, na které odkazovali, lze podotknout, že argumentace stěžovatelů je zde formulována pouze vágně, když v ústavní stížnosti ani sami jasně neoznačují žádný konkrétní důkaz, který by byl pominut, a nerozebírají, proč měl být pro rozhodnutí ve věci klíčový.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu