ECLI:CZ:US:2022:3.US.1578.22.1
sp. zn. III. ÚS 1578/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele H. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem, sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci, ze dne 7. června 2022 č. j. 2 KZV 12/2020-108 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, ze dne 23. května 2019 č. j. NPC-367-443/TČ-2018-2200E5, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že vrchní komisař Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "policejní orgán"), zahájil napadeným usnesením podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit způsobem popsaným v předmětném rozhodnutí.
3. Stížnost stěžovatele podanou prostřednictvím obhájce státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla jako nedůvodnou.
4. V ústavní stížnosti se v podstatě uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno, aniž pro to byly naplněny zákonné podmínky, neboť podezření, že se měl stěžovatel dopustit jednání popsaného pod body 12 až 14 výroku usnesení policejního orgánu, nebylo dostatečně odůvodněno, a toto pochybení nenapravila ani dozorová státní zástupkyně, která nadto vycházela ze zjištění a důkazů získaných až po datu vydání usnesení policejního orgánu.
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve věci stěžovatele se primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského státního zastupitelství přípustná.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
8. Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
9. V posuzované ústavní stížnosti se brojí proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a proti zamítavému usnesení krajského státního zastupitelství, aniž by bylo tvrzeno a prokázáno, že před podáním ústavní stížnosti byl podán podnět k výkonu tzv. vnějšího dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), nebo k výkonu tzv. vnitřního dohledu podle §12e téhož zákona. Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podnět k výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství je obecně přijímán jako účinný procesní prostředek, který zákon k ochraně práv jednotlivcům přiznává ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1823/18 ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2742/19 ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2110/19 ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2526/19 ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1806/19 ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 2087/19 ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1741/19 ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1188/22 ze dne 24. 5. 2022).
10. Za daného procesního stavu není ústavní stížnost z důvodu její nepřípustnosti věcně projednatelná. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Naplnění podmínek §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona Ústavní soud neshledal; ostatně ani ústavní stížnost jejich existenci netvrdí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj