ECLI:CZ:US:2022:3.US.1673.21.1
sp. zn. III. ÚS 1673/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Slavkov u Brna, sídlem Palackého náměstí 65, Slavkov u Brna, zastoupeného Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2021 č. j. 27 Cdo 3593/2020-443 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2020 č. j. 7 Co 18/2019-391, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1) AusterlitzPro, s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, 2) Jakuba Samka a 3) Vladimíra Kočana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se z titulu ochrany majetkových autorských práv a osobnostních autorských práv [§11 a §12 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů] po stěžovateli (žalovaném) žalobou domáhali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a to formou zveřejnění omluvy a zadostiučiněním v penězích [§40 odst. 1 písm. e) autorského zákona].
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. 1. 2019 č. j. 23 C 195/2013-325 žalobu vedlejších účastníků řízení zamítl. Výrokem I. zamítl žalobu, aby byla stěžovateli uložena povinnost zveřejnit omluvu v místních periodikách ve znění obsaženém v tomto výroku. Výroky II. a III. pak krajský soud zamítl žalobu, jíž se druhý a třetí vedlejší účastník řízení (druhý a třetí žalobce) domáhali zadostiučinění v penězích každý ve výši 50 000 Kč. Výrokem IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Krajský soud rozhodoval ve věci podruhé poté, co jeho první vyhovující rozsudek ze dne 25. 7. 2016 č. j. 23 C 195/2013-190 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 4. 2017 č. j. 7 Co 43/2016-232. Vrchní soud v kasačním usnesení především vytknul krajskému soudu, že postupoval v rozporu s §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když z odůvodnění jeho rozhodnutí nebylo patrno, která konkrétní zjištění učinil z konkrétních důkazů.
5. Proti v pořadí druhému rozsudku podali odvolání vedlejší účastníci řízení i stěžovatel. Vrchní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2020 č. j. 7 Co 18/2019-391 vůči první vedlejší účastnici řízení rozsudek krajského soudu ve výroku I. potvrdil a změnil výrok IV. ohledně náhrady nákladů řízení tak, že první vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 69 624,53 Kč. Vůči druhému a třetímu účastníkovi řízení vrchní soud změnil výroky I., II. a III. rozsudku krajského soudu tak, že stěžovatel je povinen zveřejnit omluvu ve znění obsaženém v tomto výroku v místních periodikách (první část výroku II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení částku každému ve výši 50 000 Kč (druhá a třetí část výroku II.). Výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná krajským soudem. Vůči první vedlejší účastnici řízení byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace. Ve vztahu k druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení vyšel vrchní soud ze zjištění, že tito byli spoluautory libreta napoleonské expozice na zámku ve Slavkově u Brna, které bylo jako dokončené dílo zařazeno do realizační dokumentace expozice předložené obchodní společností SAURA.CZ, s. r. o., jako dodavatelem stavebních úprav pro expozici. Stěžovatel libreto bez jejich souhlasu předal, byť jako součást realizační dokumentace expozice, k dalšímu zpracování třetí osobě. Do března 2013 pak stěžovatel spoluautorům neumožnil výkon autorského dohledu. Poté, co jim zpřístupnil část expozice, měli autoři k expozici řadu výhrad, jež v písemné podobě předložili stěžovateli před zpřístupněním expozice veřejnosti, ten je však neakceptoval a expozici veřejnosti zpřístupnil. Expozice v té podobě, v jaké byla zpřístupněna veřejnosti, byla podle vrchního soudu způsobilá porušit odborné renomé druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení, neboť neobsahovala jejich uvedení jako spoluautorů libreta, neodpovídala libretu a obsahovala řadu nepřesností a historických chyb. Zdůraznil, že odpovědnost za porušení autorského práva je objektivní, nevyžadující zavinění. Z výše uvedených důvodů dospěl vrchní soud na rozdíl od krajského soudu k závěru, že jak omluva za neoprávněné užití díla, tak i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, jsou na místě. Při stanovení výše finančního zadostiučinění přihlédl k intenzitě trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení, a proto jim zadostiučinění přiznal v požadované výši. Současně konstatoval, že pro stěžovatele nebude povinnost zaplatit toto finanční zadostiučinění představovat neúměrné zatížení.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 4. 2021 č. j. 27 Cdo 3593/2020-443 odmítl, jelikož nebylo přípustné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud uvedl, že vůči druhé a třetí části výroku II. vrchního soudu (ve vztahu ke druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení) nebylo dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť uplatněné nároky nepřesahovaly zákonný limit 50 000 Kč. Další stěžovatelem předestřené otázky (jaký je rozsah zákonné licence k užití díla podle smlouvy o dílo nebo otázka autorskoprávního charakteru projektové dokumentace a jejích jednotlivých částí) nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na nich rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo. Námitky stěžovatele, podle nichž vrchní soud při zjišťování skutkového stavu postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu §213 o. s. ř., pak neobstály. Z ustálené judikatury se totiž podává, že u listinných důkazních prostředků je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, pročež není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li odvolací soud jiné skutkové závěry než nalézací soud, aniž je sám znovu zopakoval, případně doplnil. Tvrdil-li stěžovatel, že vrchní soud porušil právo na spravedlivý proces, zásadu dvojinstančnosti řízení, zákaz libovůle rozhodnutí a zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, vytýkal mu údajné vady řízení, čímž však uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vrchnímu soudu vytýká, že ohledně zjištěného skutkového stavu vyšel zřejmě z v pořadí prvního rozsudku krajského soudu (rozsudek ze dne 25. 7. 2016 č. j. 23 C 195/2013-190), který však byl vrchním soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost (usnesení ze dne 11. 4. 2017 č. j. 7 Co 43/2016-232), takže v podstatě přezkoumával jiný rozsudek, než který byl předmětem odvolacího přezkumu. Krajský soud přitom ve svém druhém rozsudku zjistil skutkový stav odlišně oproti původnímu nepřezkoumatelnému rozsudku, když dokazování významně doplnil. Vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, aniž by však v řízení provedl jakýkoliv důkaz a jeho skutková zjištění jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Vrchní soud porušil rovněž zásadu přímosti soudního řízení, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákaz libovůle. Svým postupem zatížil řízení vadou, která má za následek uložení povinnosti (omluvy), jejíž znění je nevykonatelné a jejíž obsah odporuje skutkovým tvrzením vedlejších účastníků řízení. Dále namítá, že nebyla učiněna žádná skutková ani právní zjištění ohledně přiměřenosti požadovaného zadostiučinění. Krajský soud se touto otázkou nezabýval, jelikož nárok neshledal důvodným, co do základu, a vrchní soud na tato zjištění zcela rezignoval. Obecné soudy rovněž porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když nereagovaly na právní argumentaci stěžovatele týkající se zákonné licence účelu užití díla ve světle aktuální komentářové literatury. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že mu byl odepřen věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud věc nesprávně posoudil, uzavřel-li ve vztahu k peněžitému plnění, že jde o nároky s odlišným skutkovým základem. Pominul přitom charakter plurality spoluautorů (vedlejších účastníků řízení). Podle stěžovatele bylo taktéž na místě posuzovat individuální okolnosti věci z pohledu korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, resp. §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od krajského soudu příslušný spis (sp. zn. 23 C 195/2013).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto, aniž by bylo věcně přezkoumáno. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je třeba dovolání odmítnout a proč námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit. Objasnil rovněž, proč dovolání ve vztahu k výrokům o peněžitém plnění není přípustné ze zákona [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dále uvedl, jaké stěžovatelem předložené otázky (ohledně rozsahu zákonné licence k užití díla podle smlouvy o dílo, autorskoprávního charakteru projektové dokumentace a jejích jednotlivých částí) nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, když na nich rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo. Rovněž se vyjádřil ke stěžovatelově námitce porušení zásady přímosti soudního řízení a vysvětlil, proč by nebyl postup vrchního soudu, který měl vyvodit z listinných důkazů jiné skutkové závěry než krajský soud, aniž by tyto důkazy zopakoval, případně doplnil, za daného stavu v rozporu s touto zásadou. Ústavní soud nemá proti těmto závěrům Nejvyššího soudu žádné výhrady.
13. Pro doplnění je třeba uvést, že výlučně Nejvyššímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ), což v dané věci nezjistil.
14. Stěžovatel dále brojil proti rozhodnutí a postupu vrchního soudu. V této souvislosti namítal, že vrchní soud vyšel z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěl krajský soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí, když jeho první rozsudek byl zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti. Ani s touto námitkou Ústavní soud nesouhlasí. Je sice pravdou, že v pořadí první rozsudek krajského soudu byl vrchním soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, neboť nevyhovoval požadavkům, vyplývajícím z §157 odst. 2 o. s. ř. Odůvodnění rozsudku totiž obsahovalo konkrétní skutková zjištění získaná pouze z některých v řízení provedených důkazů (licenční smlouvy, podlicenční smlouvy a smlouvy o dílo), ale konkrétní skutková zjištění z ostatních provedených důkazů odůvodnění rozsudku neobsahovalo, když krajský soud na jednotlivé důkazy pouze odkázal. Uvedený závěr vyslovený vrchním soudem v kasačním usnesení však nutně neznamená, že skutková zjištění opatřená z důkazů provedených krajským soudem musela být později hodnocena jinak. Naopak je zjevné, že důkazy byly v řízení provedeny, pouze krajský soud z nich ve svém v pořadí prvním rozsudku nevyvodil konkrétní skutková zjištění. Podstatné je, že v řízení bylo prokázáno, že druhý a třetí vedlejší účastník řízení jsou spoluautory libreta (viz body 41 a 42 v pořadí druhého rozsudku krajského soudu) a stěžovatel zasáhl do autorských práv druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení způsobem, který je v odůvodnění rozsudku podrobně specifikován (neumožnění autorského dozoru, neuvedení jejich spoluautorství k libretu, odchýlení se od libreta a vytvoření expozice s řadou nepřesností a historických chyb), za což nese odpovědnost.
15. Rozdíl mezi v pořadí druhým rozsudkem krajského soudu a ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu spočíval v tom, že zatímco krajský soud neshledal v postupu stěžovatele deliktní jednání, neboť vedlejší účastníci řízení ani obchodní společnost SAURA.CZ, s. r. o., netrvali na samostatné úpravě převodu majetkových práv k libretu (viz bod 71 v pořadí druhého rozsudku krajského soudu), vrchní soud vyšel z toho, že odpovědnost za porušení práva je objektivní, přičemž stěžovatel od počátku věděl, kdo je autorem libreta a na skutečnost, že autorská práva nejsou ošetřena, byl upozorněn (viz body 23 a 24 rozsudku vrchního soudu) a skutečnost, že se libreto dostalo do dispozice stěžovatele jako součást prováděcí dokumentace poskytnuté obchodní společností SAURA.CZ, s. r. o., neměla na vznik odpovědnosti stěžovatele vliv. Stěžovatel tak nemohl být v dobré víře, že dílo užívá oprávněně. V tomto směru není přiléhavé tvrzení stěžovatele, že by vrchní soud vycházel z odlišného skutkového stavu, když šlo o odlišné právní posouzení věci, na které byl stěžovatel navíc při jednání před vrchním soudem konaném dne 5. 11. 2019 upozorněn (viz č. l. 365). V postupu vrchního soudu tak nelze spatřovat ani porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
16. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud a vrchní soud učinily nedostatečná (resp. žádná) skutková a právní zjištění ohledně přiměřenosti požadovaného peněžního zadostiučinění. Na tomto místě je třeba předeslat, že dovolání stěžovatele vztahující se k nárokům vedlejších účastníků řízení na peněžité zadostiučinění bylo Nejvyšší soudem odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež ústavněprávní přezkum námitek týkajících se této otázky je z důvodu nepřípustnosti vyloučen. Nicméně Ústavní soud považuje za vhodné alespoň stručně stěžovatele seznámit se svými úvahami. V této souvislosti Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí případu. Těmito pravidly se vrchní soud při odůvodnění své úvahy beze zbytku řídil. Účelem každého zadostiučinění je poskytnout postiženému uspokojení - satisfakci za to, že byl neoprávněně nucen strpět nemajetkovou újmu, již mu rušitel svým neoprávněným skutkem způsobil, nebo jež mu alespoň takto reálně hrozila. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že neoprávněným zásahem do autorského práva v podobě neuvedení jejich spoluautorství k libretu, odchýlení se od libreta a vytvoření expozice s řadou nepřesností a historických chyb, došlo u druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení k poškození jejich odborného renomé na veřejnosti i v odborných kruzích. Pakliže autorský zákon otázku přiměřenosti peněžitého zadostiučinění neřeší, bylo zapotřebí přihlédnout ke všem okolnostem věci, které autorský zákon vyjmenovává pouze demonstrativně [srov. §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona], což vrchní soud učinil. Proto mu nelze vytýkat v tomto směru žádné pochybení.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu