ECLI:CZ:US:2022:3.US.1674.22.1
sp. zn. III. ÚS 1674/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. Č., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022 sp. zn. 100 Co 27/2022 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 29 P 13/2018-660, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") schválil soud dohodu rodičů o úpravě styku stěžovatele se svou nezletilou dcerou (výrok I), zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (výrok II) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatele proti výrokům II a III rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích II a III a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
4. Jak zjistil Ústavní soud z napadených rozhodnutí, stěžovatel je povinen přispívat na nezletilou dceru měsíčně částkou 30 000 Kč s tím, že 20 000 Kč je splatných k rukám matky a 10 000 Kč jde na účet nezletilé. V důsledku napadených rozhodnutí nedošlo ke snížení výživného, jak požadoval stěžovatel.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, konkrétně práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva, aby jeho věc byla spravedlivě nezávislým a nestranným soudem projednána a rozhodnuta. Podle stěžovatele soudy odůvodnily svá rozhodnutí v rozporu se stavem věci a ustálenou judikaturou.
6. Stěžovatel dále tvrdí porušení práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť obecné soudy podle stěžovatele vydaly rozhodnutí, která zcela zřejmě překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném, a zasáhly tím do majetkové sféry stěžovatele a jeho práva na soukromý a rodinný život.
7. Krajský soud jako soud odvolací se dle stěžovatele "nedržel podstatných důkazů stěžovatelem doložených" a věc posoudil "nesprávně právně", resp. vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
8. Stěžovatel dále poněkud nejasně uvádí, že "důvodem ústavní stížnosti proti tomuto usnesení (sic!) je pak to, že Krajský soud v Praze se dle názoru stěžovatele nevypořádal dostatečným způsobem s tvrzeným zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení pouze zkonstatoval, že napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá, aniž by se jakkoliv zabýval - natož vypořádal - s otázkami zásadního právního významu, na které v samotné ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel nebo pokud se o těchto otázkách zmínil, tyto nepovažoval (bez bližšího odůvodnění) za zásadní".
9. Stěžovatel dále rozporuje některá skutková zjištění soudů. Tvrdí, že soudy nevzaly v potaz nejlepší zájem nezletilé, ani právo stěžovatele na její výchovu tím, že stanovily výživné v "enormně vysoké výši". Stěžovatel připomíná, že se o dceru stará, kupuje jí věci i nad rámec výživného, snaží se ji vychovat tak, aby získala zdravý a rozumný nadhled nad světem hmotných věcí a neutrácela finanční prostředky zbytečně pouze z toho důvodu, že si to může dovolit. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudu, že došlo pouze k částečné změně poměrů na straně všech účastníků, přičemž změny nejsou zásadní. Má též za to, že soudy nezohlednily poměry matky a její příjmové možnosti a nevzaly v potaz zdravotní důvody, pro které se stěžovatel vzdal zaměstnání.
10. Stěžovatel tvrdí, že stanovené výživné bylo nepřiměřeně vysoké, přičemž "stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě". S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489) stěžovatel uvádí, že "to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat". Stěžovatel tvrdí, že se jako otec nezletilé dcery snaží plně rozvinout její potenciál, přičemž dcera nedostatkem v žádném směru netrpí, zdůrazňuje, že výživné má mít určité hranice a nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a výrokům II a III rozsudku okresního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. V části ústavní stížnosti směřující proti výroku I rozsudku okresního soudu (schválení dohody rodičů o úpravě styku) je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel výrok I nenapadl odvoláním, krajský soud se tak tímto výrokem v odvolacím řízení nezabýval a stěžovatel tak nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proto byla v této části odmítnuta pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je ve zbytku zjevně neopodstatněná.
14. Pokud jde o samotnou výši výživného, kterou soudy ponechaly v napadených rozhodnutích beze změny, nelze ji optikou odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 považovat za "enormní" či "nepřiměřenou" tedy způsobilou jen z důvodu své výše porušit rodičovská práva stěžovatele, konkrétně právo na výchovu svého dítěte. Závěry o tom, že výživné nemá zcela mechanicky kopírovat výši příjmů rodičů, resp. má mít určité limity, formuloval Ústavní soud na pozadí zcela odlišné skutkové situace. Zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 se týkal výživného v řádu až stovek tisíc korun měsíčně (konkrétně šlo o měsíční výši výživného 200 000, resp. 150 000, resp. 100 000 Kč v různých obdobích), přičemž Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že v případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče nelze postupovat mechanicky, neboť je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. V nyní posuzované věci však nelze vzhledem k obecně známým cenovým relacím považovat výši výživného (které nebylo nijak zvýšeno, pouze ponecháno v již stanovené výši) za "enormní" či "excesivní". Tedy nelze optikou shora uvedeného nálezu dovozovat, že by určené výživné mělo umožnit dceři stěžovatele vést "dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život", či znemožnit stěžovateli výkon jeho rodičovských práv stran snahy učit dceru hospodařit s prostředky či znát hodnotu peněz.
15. K námitkám porušení práva na spravedlivý proces a jeho jednotlivých komponentů, Ústavní soud uvádí, že stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť soud o předmětu sporu rozhodl, s argumenty stěžovatele se vypořádal, přičemž jakékoli námitky týkající se případného narušení nestrannosti či nezávislosti soudu stěžovatel neuvádí. Stěžovatel primárně polemizuje se závěry soudů v rovině skutkové, resp. v rovině právního hodnocení.
16. Z pohledu práva na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí taktéž nelze soudům ničeho vytýkat. Z obou rozhodnutí soudů je patrné, z jakých důkazů soudy vycházely, jak je hodnotily a na základě jakých argumentů rozhodly. Část argumentace stěžovatele, v níž vytýká krajskému soudu, že se "nevypořádal dostatečným způsobem s tvrzeným zásadním právním významem napadeného rozhodnutí", resp. "pouze zkonstatoval, že napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá [což však krajský soud nikde nečiní - pozn. ÚS], aniž by se jakkoliv zabýval - natož vypořádal - s otázkami zásadního právního významu" je poněkud zmatečná a míjí se argumentací krajského soudu, resp. podstatou řízení o snížení výživného, tudíž na ni Ústavní soud nemohl nijak reagovat.
17. Ani v procesu dokazování k žádným procesním pochybením, která by mohla představovat důvod pro kasaci napadených rozhodnutí, nedošlo, ať již jde o případné ústavně relevantní vady nezákonných důkazů či opomenuté důkazy. K samotnému hodnocení důkazů a vyvozování konkrétních právních závěrů Ústavní soud připomíná nezbytnou zdrženlivost v oblasti věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakuje, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ani tuto vadu v důkazním procesu však Ústavní soud neshledal, neboť z obou rozhodnutí je patrné, proč ke snížení výživného nedošlo a z jakých důkazů soudy vycházely.
18. Ústavní soud připomíná, že není opravnou instancí v rovině přezkumu zákonnosti a věcné správnosti napadených rozhodnutí. Jeho kasační zásah je možný pouze v případě extrémních excesů v důkazním procesu. Je nutno připomenout, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
19. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy nevzaly v potaz majetkové poměry matky nezletilé, pouze je nehodnotí tak, jak požaduje stěžovatel. Totéž se týká závěru soudů o tom, že sice došlo ke změně poměrů na straně všech účastníků, ovšem tuto změnu soud nehodnotí jako zásadní. Okresní soud změnu poměrů podrobně popsal a své závěry zdůvodnil. Stejně tak se soud zabýval argumentací stěžovatele spočívající v tom, že se stěžovatel nevzdal zaměstnání s vysokým příjmem bez důležitého důvodu, resp. se zabýval tvrzením stěžovatele, že důležitý důvod pro opuštění zaměstnání byl na jeho straně dán. Soudu nelze vytýkat, že by jeho právní závěry byly v rozporu se skutkovými zjištěními, neboť z napadených rozhodnutí jasně plyne, že se stěžovateli nepodařilo jeho tvrzení týkající se důvodů opuštění zaměstnání (tvrzené snižování odměn, tvrzené zdravotní důvody odchodu ze zaměstnání) prokázat. Této otázce se podrobně věnoval též krajský soud (body 22 - 23), přičemž v jeho způsobu hodnocení důkazů nelze spatřoval jakýkoli exces.
20. Z obou rozhodnutí soudů je zřejmé, že se majetkovými i příjmovými poměry rodičů zabývaly, zabývaly se podrobně potřebami nezletilé a stejně tak zdůvodnily, proč vycházejí z toho, že se stěžovatel vzdal bez důležitých důvodů zaměstnání ve smyslu §913 odst. 2 občanského zákoníku. Z ústavního pohledu tak nelze napadeným rozsudkům ničeho vytknout.
21. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu