ECLI:CZ:US:2022:3.US.1697.22.1
sp. zn. III. ÚS 1697/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, č. j. 11 Tdo 132/2022-2363, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2021, č. j. 12 To 132/2021-2291, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2021, č. j. 1 T 65/2021-2235, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §130 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §130 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačuje proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem šíření toxikomanie podle ustanovení §287 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku tohoto rozsudku, přičemž s ohledem na ustanovení §227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") mu nebyl uložen trest.
4. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
5. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto stěžovaným usnesením Nejvyššího soudu.
6. Tato rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva a ústavní principy. Protiústavnost přitom spatřuje zejména v procesu dokazování v daném trestním řízení, když zpochybňuje správnost znaleckého posudku, resp. namítá, že nedošlo k předvolání jím odkazovaných lékařů, kteří též předepisovali dané léky (tj. Tramadol a Tramal). Stěžovatel dále zdůrazňuje princip subsidiarity trestní represe a uvádí, že léky medikoval na bolest. Současně podává návrh na zrušení ustanovení §130 trestního zákoníku, neboť toto ustanovení považuje za příliš obecné a porušující zásadu nullum crimen sine lege scripta a nullum crimen sine lege certa.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což se však v nyní posuzované věci nestalo.
9. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, neboť zde byly dány nedostatky v dokazování, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
10. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že skutková zjištění provedená okresním soudem jsou správná, když s ohledem na zdravotnickou dokumentaci, ale zejména pak s ohledem na výpovědi poškozených konstatoval, že stěžovatel při předepisování léků nepostupoval obezřetně, předepisoval je fakticky jen na základě žádosti pacientů, aniž by je řádně vyšetřil (srov. usnesení krajského soudu, bod 15, bod 20). Obecné soudy zdůraznily, že stěžovatel si musel být vědom, jaké následky častým předepisováním předmětných léků může způsobit, a pro případ, že nastanou, byl s nimi srozuměn, což znamená, že jednal s nepřímým úmyslem (srov. rozsudek okresního soudu, bod 24). Případný je též závěr okresního soudu vyvracející obhajobu stěžovatele zdůrazňující, že důvodem předepisování léků bylo tlumení bolesti u pacientů. Jak uvedl okresní soud (srov. rozsudek okresního soudu, bod 21), "obžalovaný od uvedených osob [tj. poškozených] věděl, že tento lék potřebují, protože jsou na něm závislé, a dokonce z výpovědi M. H. vyplynulo, že mu za předpis léků platila." Krajský soud se též, byť zcela stručně, vypořádal s námitkou, že dané léky předepisují na bolest i jiní lékaři, přičemž jeho závěr následně přezkoumal i Nejvyšší soud, který potvrdil, že by provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů v podobě výslechu těchto lékařů bylo zcela nadbytečné (srov. usnesení krajského soudu, bod 20; usnesení Nejvyššího soudu, body 43-45).
11. Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly rovněž s dalšími námitkami, jež stěžovatel opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti, ať už se jedná o obhajobu založenou na argumentu, že shora uvedené léky nejsou zařazeny v seznamu návykových látek (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 27-32), nebo o zásadu subsidiarity trestní represe (srov. tamtéž, body 33-35).
12. Na těchto závěrech obecných soudů neshledal zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností pak má - jak již bylo řečeno - akcesorický charakter a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu