ECLI:CZ:US:2022:3.US.1725.22.1
sp. zn. III. ÚS 1725/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti R. K., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2022 č. j. 11 Tdo 86/2022-2841, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2021, č. j. 15 To 6/2021-2252 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2020, č. j. 9 T 4/2020-2091, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu propadnutí věci. Po odvolání stěžovatele, dalších spoluobviněných i státního zástupce ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který z podnětu státního zástupce rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil, a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil při nezměněném výroku trest odnětí svobody v délce 8,5 roku a trest propadnutí věci. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského a vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl, když dospěl k závěru, že žádná z obviněným vznesených dovolacích námitek neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v §265b odst. 1 tr. řádu. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění - včetně stěžovatele - v rámci organizované skupiny v období od října do prosince 2018 nakupovali na území Polské republiky léčiva s obsahem pseudoefedrinu, aby je následně dováželi do České republiky za účelem výroby a distribuce pervitinu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se nedopustil žádného trestného jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestnou činnost člena organizované skupiny. Uvádí, že trestní zákoník nedefinuje pojem "organizovaná skupina", a že v dané věci chybí znaky pro posouzení trestné činnosti, jako organizované trestné skupiny. Stěžovatel namítá, že neznal všechny osoby, které se podílely na činnosti, případně pouze okrajově, a že nebyl srozuměn s tím, že by jednal jako člen organizované skupiny. Je přesvědčen, že obecné soudy dovodily nesprávné právní závěry o jeho vině a dále uvádí, že byl krajským soudem nesprávně poučen dle §206a tr. řádu, a že v souvislosti s absencí usnesení o přijetí prohlášení viny pak nenavrhoval provádění dalších důkazů. Celkově je stěžovatel přesvědčen, že v jeho trestní věci nebyla dodržena pravidla spravedlivého procesu.
III.
Podmínky řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v
rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť provedené důkazy by mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
8. Stěžovatelovo tvrzení, že v předmětné trestní věci nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil trestného jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako trestnou činnost člena organizované skupiny, neodpovídá skutečnosti. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl vůdčí osobou při distribuci pervitinu v organizované skupině. Vrchní soud pak dodává, že šlo o organizovanou skupinu působící ve více zemích ? nákup léčiv pro výrobu drog probíhal v Polsku, výroba látky samotné pak v České republice. Obecné soudy v napadených rozsudcích odkazují na celou řadu důkazů, např. výpovědi obžalovaných (J. L., D. M., L. Z. a dalších), krajský soud v odst. 58 odůvodnění svého rozsudku odkazuje na zajištěné odposlechy, ze kterých dovodil, že: "celou část skupiny, tzv. prodejní větev, řídil obž. K., který i zajišťoval distribuci a výrobu pervitinu, [což dle jeho závěrů] vyplývá z hovorů zajištěných v rámci operativně-pátracích prostředků, např. ze dne 14. 10. 2018 v 21.46 hodin nebo 19. 10. 2018 v 12.30 hodin nebo 21. 10. 2018 v 14.28 hodin a dalších'". Ústavní soud ze zapůjčeného spisu ověřil, že z důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí, skutečně plyne, že stěžovatel byl zapojen do činnosti organizované skupiny (viz i přepis uvedených hovorů zaznamenaný na č. l. 835, 846 a 851, na který obecné soudy odkazují), přičemž lze dodat, že sám stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že on a obžalovaný L. celou věc financovali, a že výrazy rozvedené v telefonických rozhovorech znamenají krytí pro drogy (odst. 3 a 4 odůvodnění rozsudku krajského soudu), stěžovatel sám i uvedl, že předával pervitin dál (např. bodě 5 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Úvahy obecných soudů stran působení stěžovatele v organizované skupině a stran kvalifikace jeho činnosti nejeví známky svévole a Ústavní soud je nepovažuje za rozporné s ústavně chráněnými právy stěžovatele dle hlavy páté Listiny ani z jiného důvodu.
9. Stěžovatelovou námitkou, týkající se poučení krajským soudem ve smyslu §206a tr. řádu, se náležitě a pečlivě zabýval již Nejvyšší soud. V napadeném usnesení Nejvyšší soud (v bodě 61) zdůraznil, že je to soud, kdo po prohlášení viny obviněného rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá, a zdůraznil, že (bod 62) krajský soud nebyl povinen prohlášení o vině obviněného přijmout a stěžovateli nebylo v žádném případě přislíbeno uložení trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Stěžovatel uvádí zcela obecně, že dle jeho názoru postup krajského soudu porušil jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému, a k tomu, že v ústavní stížnosti stěžovatel ani neuvádí, jaké důkazy by předložil, tak ani dle Ústavního soudu k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces postupem obecných soudů nedošlo.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu