ECLI:CZ:US:2022:3.US.1921.22.1
sp. zn. III. ÚS 1921/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti L. Z., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2022, č. j. 11 Tdo 86/2022-2841, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2021, č. j. 15 To 6/2021-2252, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a byl mu uložen trest propadnutí věci a trest zabrání věci. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění - včetně stěžovatele - v rámci organizované skupiny v období od října do prosince 2018 nakupovali na území Polské republiky léčiva s obsahem pseudoefedrinu, aby je následně dováželi do České republiky za účelem výroby a distribuce pervitinu. V uvedeném období přitom organizovaná skupina vyrobila celkem přinejmenším 6050 gramů pervitinu, přičemž účast stěžovatele spočívala v dovozu léčiv a prodeji pervitinu.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jakož i někteří ze spoluobviněných. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl odvolání obviněných a naopak vyhověl odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele (jakož i dalších obžalovaných), které směřovalo proti výrokům krajského soudu o trestech uložených všem obžalovaným. Vrchní soud přitom konstatoval, že krajský soud pochybil, když aplikoval moderační ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož nedodržel procesní požadavky dle §206c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a současně nedošlo ze strany krajského soudu ke zhodnocení povahy spáchané trestné činnosti a poměrů pachatele (srov. §206c odst. 5 tr. řádu). Na základě těchto úvah zrušil vrchní soud výrok o trestu uloženého stěžovateli krajským soudem a nově rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněných výrocích o vině a trestu propadnutí věcí, odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podali obvinění - včetně stěžovatele - dovolání k Nejvyššímu soudu, který je napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovy dovolací námitky neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. řádu. Shrnul, že stěžovatelovo dovolání směřuje proti uloženému trestu, který stěžovatel považuje za nepřiměřený a jeho odůvodnění za nepřezkoumatelné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud zcela bez ohledu na prohlášení viny stěžovatele uložil trest, který by mu (jako osobě netrestané), byl zjevně uložen, pokud by prohlášení viny neučinil. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá způsob, jakým vrchní soud dospěl k závěru o změně výroku o trestu uloženého stěžovateli. Podstatou těchto námitek je přitom zejména rozporování odůvodnění nezákonnosti aplikace ustanovení §58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ze strany krajského soudu. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud fakticky dospěl k jiné právní kvalifikaci, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a práva na spravedlivý a přiměřený trest. Dle stěžovatelova názoru postup vrchního soudu porušuje §225 odst. 2 a §259 odst. 4 a 5 tr. řádu, a jeho postupem soudu byl dle jeho názoru dále zcela popřen účel institutu prohlášení viny. Pokud je v rámci rozsudku vrchního soudu uvedeno, že je na místě hodnotit závažnost trestného činu z pohledu toho, že materiálně jednání stěžovatele údajně naplňuje §283 odst. 4 trestního zákoníku, pak tento postup s ohledem na vymezení odvolání státního zástupce dle stěžovatele nepřípustný.
6. K samotnému údajnému naplnění kvalifikované skutkové podstaty dle §283 odst. 4 tr. zákoníku stěžovatel uvádí, že mělo dojít pouze ke koupi léčiv s obsahem pseudoefedrinu na území Polska a jejich dovozu na území České republiky, přičemž v Polsku pak žádná trestná činnost neprobíhala, když nákup léčiv s tímto obsahem zde není nelegální a byl proveden na běžném trhu. Veškerá výroba a distribuce omamných a psychotropních látek probíhala na území České republiky a byla distribuována lokálně na území České republiky. Stěžovatel dodává, že je sankcionován nejpřísněji ze všech odsouzených. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a přiměřený trest, když soud nedostatečně přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného činu, osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům stěžovatele a postupoval tak v rozporu s ustanovením §38 a ustanovením §39 odst. 1 trestního zákoníku.
III.
Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je jako celek přípustná (avšak nikoliv každá vznesená námitka), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části, ve které stěžovatel neuplatnil námitky v předchozím řízení, představuje návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž mezi jeho pravomoci spadá také rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc zdejšího soudu je tedy Ústavou založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě podstatné, zda je namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud také již mnohokrát upozornil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně mu tedy nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti soudů [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy]. Při přezkumu soudních rozhodnutí se Ústavní soud zabývá tím, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze celkově pokládat za spravedlivé. Pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů jsou referenčním rámcem zejména principy obsažené v hlavě páté Listiny. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal ze strany obecných soudů pochybení, která by dosahovala shora naznačené ústavněprávní intenzity.
10. K námitce stěžovatele vůči postupu vrchního soudu, který vyloučil možnost využití moderace dle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, na jejímž základě došel vrchní soud k závěru o změně rozsudku krajského soudu ve výrocích o trestech uložených obviněným, se již vyjádřil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, který zdůraznil, že postup dle §58 odst. 2 tr. zákoníku je postupem fakultativním, kdy soud není povinen dané ustanovení využít. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. III. ÚS 1942/22 ze dne 6. 9. 2022. Ke zpřísnění trestu vrchní soud přistoupil na základě úvah o závažnosti spáchané trestné činnosti, jakožto jedné z podmínek pro posouzení vhodnosti aplikace institutu prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 5 tr. řádu. Jak již Ústavní soud uvedl i již zmíněném v usnesení sp. zn. III. ÚS 1942/22, ze dne 6. 9. 2022, ve kterém Ústavní soud odkázal i na komentářovou literaturu [viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, k §39], uvedený institut a otázka jeho aplikace je bezesporu předmětem procesního práva, a stěžovateli tak nelze přisvědčit, že by postup vrchního soudu představoval faktickou změnu hmotněprávní kvalifikace. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že vrchní soud fakticky provedl změnu právní kvalifikace stěžovatelova jednání, navzdory absentujícímu odvolání státního zástupce proti výroku o vině v neprospěch obžalovaných, když úvahu vrchního soudu o tom, zda jednání obviněných naplnilo i znaky §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, lze skutečně označit jako úvahu obiter dictum. Z rozsudku vrchního soudu (odst. 20) plyne, že při stanovení výše trestu tento soud vycházel ze zákonných kritérií §39 tr. zákoníku, přičemž vyhodnotil povahu a závažnost spáchaného trestného činu, postoj jednotlivých obžalovaných k trestné činnosti, jejich dosavadní způsob života a dospěl k závěru, že stěžovateli lze uložit trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
11. Pokud stěžovatel dále namítal, že v jeho věci byla porušena jeho základní práva, plynoucí z čl. 39, Ústavní soud připomíná, že podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jakou sankci lze za jeho spáchání uložit. Jednání stěžovatele bylo prokázáno jednoznačně, správně podřazeno pod skutkovou podstatu zákonem předvídaných trestných činů a stěžovateli byl uložen trest v rozsahu zákonem stanovené trestní sazby. Úvahy obecných soudů stran působení stěžovatele v organizované skupině a stran kvalifikace jeho činnosti nejeví známky svévole a Ústavní soud je nepovažuje za rozporné s ústavně chráněnými právy stěžovatele dle hlavy páté Listiny ani z jiného důvodu. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin a drží se při tom obecných zásad pro ukládání trestů, není ze strany Ústavního soudu důvod do jeho rozhodování zasahovat.
12. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že označuje-li stěžovatel rozhodnutí vrchního soudu za překvapivé rozhodnutí, je tato námitka nepřípustná z důvodu, že ji stěžovatel neuplatnil v předchozím řízení. Nejvyšší soud se touto otázkou nezabýval, a jak Ústavní soud ze zapůjčeného spisu ověřil, překvapivost rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel v dovolání ani nenamítá (viz dovolání stěžovatele na č. l. 2517-2520). Ústavní soud poznamenává, že pokud tak stěžovatel neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v této ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2545/08, II. ÚS 1132/09 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 286/16 ze dne 17. 9. 2018). Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje totiž Ústavní soud za nepřípustné a jejich projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Jako obiter dictum lze však uvést, že i kdyby Ústavní soud mohl odhlížet od vysvětlené nepřípustnosti ústavní stížnosti, musela by i zbývající část ústavní stížnosti být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a to s ohledem na skutečnost, že ze strany vrchního soudu totiž nedošlo k odlišnému hodnocení důkazů či odlišnému právnímu hodnocení, k němuž by stěžovatel neměl možnost se vyjádřit, a skutečnost, že stěžovateli po celou dobu řízení hrozil dle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce osm až dvanáct let, přičemž právě podle tohoto ustanovení mu byl nakonec napadeným rozsudkem trest uložen.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu